Category: Čeština

Zamýšlený záměr

Zamýšlený záměr

Biblické kursy online

Pravidlo č. 3. Biblickému autorovi nemůžeme připisovat výroky či tvrzení, jež se nacházejí mimo jím zamýšlený záměr.

„Není nutné, aby byly z posvátných knih odstraněny jakékoli formy vyjadřování, jež byly v jazyce starověkých lidí, zejména v oblasti Východu, běžně v komunikaci užívány. Tyto by měly být vyloučeny jen tehdy, pokud jsou neslučitelné s Boží pravdou a svatostí.“

Pius XII, Divino Afflante Spiritu, Denz. 2294 (3829-3830).

Toto pravidlo lze vysvětlit pomocí následujících příkladů:

  1. napůl ujištění, napůl názory
  2. pochyby Kazatelovy
  3. obrazy a doktrína v příbězích o stvoření
  4. zamýšlený záměr Ježíšových slov a činů
  5. zamýšlený záměr „řádů domácnosti“

Napůl ujištění, napůl názory

Diplomaté obvykle vládnou záhadným mistrovstvím nad řečí. Za své jméno vděčí právě této schopnosti – vyjadřovat se opatrně, a snad i nejednoznačně. Zkusili jste se někdy zamyslet nad nekonečnou šíří tvrzení, jež je nám k dispozici? V diskusi o tom, zda Spojené království přijme či odmítne evropskou měnu, by britští politikové mohli pronést jeden z následujících výroků:

„Británie zcela jistě přijme evropskou měnu!“
„Prosím? Jednotná evropská měna bez Británie?“
„Nepřistoupení Británie k euru je vysoce nepravděpodobné.“
„Británie by se snad mohla připojit k evropské měně.“
„Proč by Británie nemohla přijmout evropskou měnu?“
„Není vyloučeno, že by se Británie mohla připojit k jednotné měně.“
„Nevím, zda se Británie vůbec kdy k evropské měně připojí.“
„Lze pochybovat o tom, zda se Británie nakonec připojí k evropské měně.“
„Nezdá se pravděpodobné, že by se Británie kdy zapojila do evropské měny.“
„Podle mého názoru se Británie k evropské měně nikdy nepřipojí.“

Měli bychom si uvědomit, že tyto výroky představují mnohem více než pouhá tvrzení či vyvrácení nějakého tvrzení. Vyjadřují totiž celou škálu postojů – od absolutní jistoty až k pravděpodobnosti či názoru.

Jaká je však situace v případě, pokud jde o výroky inspirované? Mohl by Bůh inspirovat výrok vyjadřující pravděpodobnost, pochybující poznámku či pouhý názor? Odpověď zní ano. Bůh netvrdí nic více a nic méně než to, co lidský autor. Jinými slovy – pokud lidský autor pronáší pochybující výrok, Boží inspirace podstatu tohoto výroku nezmění. Zůstane inspirovanou, i když pochybující poznámkou. Právě svatý Pavel nám přináší klasický důkaz, když hovoří ke Korinťanům. S velkým rozhořčením říká:

„Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
A. Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia! Tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.
B. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu.
C. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.“ 1 Kor 1, 13-16

Sledujme nyní tok Pavlových myšlenek. Pavel s jistou vehemencí uvádí, že nepokřtil nikoho s výjimkou Krispa a Gaia (výrok A). Pak ho ale napadá, že pokřtil také Štěpánovu rodinu (výrok B). Nakonec jakoby v pochybách vyjadřuje svůj názor: „Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil“ (výrok C). Jde o vpravdě lidský způsob vyjadřování. Všechny tři výroky musí být čteny společně, neboť druhý a třetí výrok je doplněním toho prvního. Navíc je celkový výsledek všech tří výroků zase jen pochybnost. Mění tedy skutečnost, že text byl inspirován, tento lidský aspekt? Činí z každého z těchto tří výroků dogma? Mění pochybnost na jistotu? Samozřejmě že ne! Pavel prostě tvrdí, že je jedno, kolik lidí pokřtil, protože nejdůležitější věcí je, že všichni byli pokřtěni ve jménu Krista – a toto prosté tvrzení se všemi nuancemi je tím, o čem nás vlastně Pavel pod vlivem Ducha svatého ujišťuje.

Pochyby Kazatelovy

Autor knihy Kazatel zápasí se skutečným problémem. Co je smyslem života? Co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 2, 22). Jde o téma autorem neustále opakované. Život pro něj představuje jeden velký otazník: „Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou?“ (Kaz 6, 12). Dokonce si klade otázky týkající se života po smrti: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ (Kaz 3, 19-21). Autorovi se nepodařilo na tuto otázku nalézt uspokojivou odpověď. Znovu potvrzuje víru v Boha, který potrestá hříšné a odmění bohabojné (Kaz 8, 12; 12, 1 atd.), jeho problém týkající se definitivního smyslu těžkého života člověka ale zůstává nevyřešen.

Co si tedy máme o této inspirované knize myslet? Odpověď je jednoduchá. Bůh neinspiroval filosofa – myslitele k tomu, aby činil prohlášení, nýbrž aby kladl otázky. Jeho úkolem bylo donutit své současníky k přemýšlení a k uvědomění si skutečnosti, že utrpení a smrt jsou – lidsky řečeno – vpravdě nerozluštitelnou hádankou. Božím řešením těchto problémů se stalo až zjevení a spása, kterou Ježíš přinesl. Inspirace zde opět odpovídá charakteru inspirované knihy – autor zamýšlel zabývat se tímto problémem, aniž by dospěl k jeho vyřešení. Bůh ho pak inspiroval přesně k tomu a ničemu jinému.

Obrazy a doktrína v příbězích o stvoření

V Gn 1, 1-2, 4a čteme o stvoření světa. Autor nám předkládá velmi schematický obrázek šesti dnů. Říká, že během těchto šesti dnů Bůh stvořil všechny věci v souladu s vědeckou představou vesmíru v té době zastávanou – plochá Země s klenbou nebes jako střechou a sluncem a měsícem jako svítilnami. Co nám chtěl inspirovaný autor sdělit? Vyučoval snad přírodní vědy? Chtěl, abychom tento šestidenní plán vzali doslovně? Z analýzy textu vyplývá, že nás chtěl pouze poučit o pravdách víry – že Bůh stvořil všechno, že všechny věci jím stvořené byly dobré, že korunoval lidská stvoření králi a královnami vesmíru, že chtěl, aby se k němu lidé každý sedmý den modlili. O tom nás chtěl autor ujistit a to je přesně to, co Bůh chce, abychom věděli a tomu věřili. Autor nezamýšlel zabývat se astronomií, biologií či jinými přírodními vědami.

Vezměme například takzvané rozpory v Písmu. Bezesporu existují, ne však mezi tvrzeními či výroky týkajícími se doktríny. Lze je nalézt u nahodilých vnějších znaků, za nimiž je ukryt jistý výrok. Gn 1, 20-28 (první příběh o stvoření) označuje stvoření člověka jako poslední a vrcholný rys Božího stvořitelského díla. Gn 2, 7 (druhý příběh o stvoření) začíná v okamžiku, kdy Bůh stvořil člověka. Rozpor se zde týká použitého obrazu, nikoli fundamentálního tvrzení uvedeného v obou úryvcích – totiž že člověk je na nejvyšším stupni žebříčku všech Bohem stvořených bytostí.

Zamýšlený záměr Ježíšových slov a skutků

V podobenství o dobrém Samaritánovi Ježíš vypráví: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha…“ (Lk 10, 30).

Co tím chtěl Ježíš sdělit? Zcela jistě to byla bratrská láska k bližnímu („jednej také tak“, verš 37), a nikoli příhoda samotná.

Ježíš říká: „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Mt 8, 19).

Chtěl nás Ježíš poučit o nutnosti mít střechu nad hlavou? Myslel tím, že si skutečně nemohl pořídit žádné obydlí, kde by si mohl odpočinout? Z evangelia svatého Jana totiž víme, že Ježíš měl k dispozici menší obnos peněz (J 13, 29). Co Ježíš chtěl tímto výrokem potvrdit, bylo naopak jeho oproštění se od všeho pozemského majetku.

Ježíš dále žádá: „Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Mt 23, 8-9).

Skutečně Ježíš vystupuje proti užívání těchto titulů? Co tím tedy myslel?

„Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec… Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘ .“ (Mt 5, 33-37).

Zakazuje Ježíš poskytovat místopřísežná prohlášení u soudu? Co bylo jeho skutečným záměrem? Povšimněme si, že sám Ježíš v Mt 63-64 vypovídá pod přísahou.

„Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ (Mt 5, 38-41).

Zakazuje Ježíš sebeobranu? Vystupuje proti tomu, aby stát měl k dispozici policii nebo armádu? Co tedy chtěl říci? Povšimněme si, jak sám Ježíš protestuje, když dostal políček (J 18, 22-23). Více také v Ř 13, 4.

Postupme nyní k dalšímu textu. Podle Bible se Ježíš modlil celou noc. Potom k sobě povolal jisté lidi, „ty, které si vyvolil“. Šlo o dvanáct apoštolů, vyvolených k tomu, aby mu pomohli zvěstovat Boží království.

„Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš.“ (Mt 10, 1-4; Mk 3, 16-19; Lk 6, 13-16).

Šlo o dvanáct mužů. Nebyla mezi nimi ani jediná žena! Kongregace pro nauku víry však argumentuje, že jindy Ježíš projevoval směrem k ženám velkou míru citlivosti. „Více než jednou porušil tehdejší společenské zvyklosti ve prospěch žen. Nikoli však zde. Odmítl přijmout do skupiny apoštolů byť jen jedinou ženu. To dokazuje, že Ježíš nechtěl, aby ženy působily v rámci církve ve vedoucích pozicích. Tím, že záměrně nevybral ani jednu ženu, vyloučil ženy jednou provždy z možnosti přijímat kněžské svěcení.“

Tento argument je však zcela neopodststněný, nebot’ zacházi za zamyšlený záměr Ježišových skutků.

  • Všech dvanáct apoštolů byli židé – nebyl mezi nimi ani jediný nežidovského původu. Znamená to však, že Ježíš chtěl, aby se kněžími a biskupy stávali pouze židé?
  • Navíc, všichni apoštolové byli svobodnými lidmi – ani jeden z nich se nenarodil v otroctví. Vylučovalo to ale bývalé otroky z možnosti být vysvěcen?
  • Proč by tedy skutečnost, že si Ježíš zvolil jen muže, byla záměrným vyloučením žen z kněžského svěcení?

Pravdou je, že Ježíš si zvolil dvanáct svobodných židovských mužů, protože v sociálních podmínkách jeho doby to bylo to nejpraktičtější, co mohl udělat. Ježíš měl jen jediný záměr – začít s hledáním budoucích vůdců církve. V žádném případě nezamýšlel učinit pro budoucí generace rozhodnutí, že jisté kategorie lidí by měly být z vedoucích pozic v církvi vyloučeny. To bylo v dané době zjevně mimo záměr jeho činnosti.

Zamýšlený záměr tzv. řádů domácnosti

Totéž se týká informací, jež Nový Zákon zmiňuje v pasážích tzv. řádů domácnosti. Ty předepisují, jak by se měli chovat lidé v různých životních pozicích. Zde je typický příklad:

„ŽENY, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
MUŽI, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
OTROCI, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte…
A vy, PÁNI, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.“

Koloským 3, 18 – 4, 1; viz také Efezským 5, 22 – 6, 9; První list Petrův 2, 18 – 3, 7; První list Timoteovi 6, 1-2

Záměrem takových pasáží je zjevně povzbudit křesťanské domácnosti, aby žily v harmonii. Křesťanští vůdcové pravděpodobně okopírovali praxi podobných seznamů s instrukcemi od židů, kteří tímto způsobem dávali poučení proselytům. Specifická podoba těchto návrhů vychází částečně z nové křesťanské perspektivy a částečně z běžných očekávání společnosti té doby. Záměrem je vést křesťanské rodiny v rámci specifických okolností onoho období.

D. DAUBE, The New Testament and Rabbinic Judaism, Londýn 1956, strana 90-140, 336-351; D. SCHROEDER, Die Haustafeln des Neuen Testaments, Hamburk 1959; J. E. CROUCH, The Origin and Intention of the Colossian Haustafel, Göttingen 1972; W. LILLIE, The Pauline House-tables, The Expository Times 86 (1975), strana 179-183.

A to je také jejich nedostatkem. Katechisté, kteří na základě těchto řádů učili, se totiž nevyjadřovali k takovým fundamentálním otázkám, jako je základní rovnost mužů a žen nebo nezadatelné právo každého otroka na svobodu. To bylo prostě mimo rámec jejich záměru. Podobné základní otázky jsou zmiňovány tam, kde Pavel prohlašuje, že neexistuje rozdíl mezi mužem a ženou, svobodným člověkem a otrokem, Řekem a židem (Ga 3, 28; Kol 3, 11; Ř 10, 12). Hlavním účelem zde je okamžitá a praktická rada.

Je tedy naprosto pochybné tvrdit, že tyto texty poskytují inspirovaný základ pro otroctví nebo podřízení se žen mužům. To je však přesně způsob, jakým je teologové v minulosti využívali a jak je mnozí fundamentální křesťané užívají dodnes. Chyba spočívá v tom, že inspirovaným autorům jsou připisovány záměry, které rozhodně neměli.

Lidé čtoucí Písmo jen povrchně, ti, kdo věří, že důležitý je zvuk slova a ne záměr mluvčího, nebo ti, kteří do textu vnášejí záměr, jenž je mimo zamýšlený záměr biblického autora, se dopustili mnoha závažných omylů.

Pravidlo zamýšleného záměru je úzce spojeno s dalšími pravidly:

John Wijngaards

`

Preložila Pavla Dohnalová (Translated by Pavla Dohnalova)
see www.PDCzechTranslations.co.uk.

Tento dokument byl vydán organizací
www.womenpriests.org – jako takový ho prosím respektujte!

Doslovný význam

„Doslovný“ význam

„Doslovný“ význam

Biblické kursy online

Pravidlo č. 1. Musíme vědět, co chtěl lidský autor biblického textu říci, než budeme moci dojít k jakémukoli závěru o tom, co nám říká Bůh.

„Všechno, co prohlašují inspirovaní autoři či spisovatelé svatých knih, by mělo být považováno za tvrzení Ducha svatého… Pokud se chce vykladač Písma svatého přesvědčit, co si Bůh přál sdělit, měl by pečlivě zkoumat poselství, které měl spisovatel skutečně na mysli – to poselství, o němž se Bůh domníval, že by bylo dobré zjevit ho prostřednictvím slov autorových.“

Divine Revelation, č. 11-12; Vatican Council II, ed. A. FLANNERY, Dominican Publications, Dublin 1975, strana 756-757.

„Doslovný“ význam je mínění zamýšlené lidským autorem Písma.

Uvědomme si – důležitým prvkem je zde záměr autora, nikoli na doslovnosti lpějící výklad jednotlivých slov.

Proč se nelze spokojit se lpěním na doslovném výkladu slov

Začněme od začátku a jednoduchým příkladem. V evangeliu podle Matouše nacházíme toto důležité Ježíšovo napomenutí:

Milujte své nepřátele
a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

abyste byli syny nebeského Otce;
protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Matouš 5, 44-45

Obecný smysl těchto slov je dostatečně jasný. Co když však chceme pátrat dále a sami sebe se ptáme, co to znamená, že Bůh „dává svému slunci svítit“ (v anglickém překladu „dává svému slunci vycházet“)? Mohli bychom se chytit do pasti, pokud bychom si mysleli, že důležitá jsou slova, a podívali bychom se tedy do slovníku.

To je to, co dělají fundamentalisté a ti, kteří lpí na doslovném výkladu slov. Domnívají se, že mohou vymezit smysl nějaké fráze prostřednictvím mínění jednotlivých slov. To však může vést k závažným omylům.

Pojem fundamentalisté označuje konzervativní křesťany, kteří zastávají řadu omezených, nevědeckých a často netolerantních doktrín. Název fundamentalisté je odvozen od Americké biblické ligy (American Bible League), která v roce 1902 vydala sérii 12 brožurek zvaných The Fundamentals (Základy). V nich proti moderním biblickým studiím obhajovala tradiční interpretaci Písma.

Představitelé směru lpícího na doslovném výkladu slov (tzv. literalisté) odvozují smysl textu z povrchního významu slov bez souvislosti s kontextem nebo literární formou. Takový výklad by rozhodně neměl být zaměňován za výklad doslovný.

V šestnáctém století například astronom Koperník začal poukazovat na fakt, že to není Slunce, které se otáčí kolem Země, ale že Země naopak obíhá kolem Slunce. Literalističtí křesťané tento objev odmítli jako nemožný, neboť – jak tvrdili – „je v rozporu s inspirací Písma“. Mt 5, 45 byl jedním z textů citovaných na podporu tohoto výroku. Neboť Ježíš říká: „Otec dává svému slunci svítit (vycházet)…“ Proto je to Slunce, které se pohybuje, a nikoli Země, tvrdili. Dalším textem, u něhož došlo k nepochopení podobným způsobem, je Joz 10, 12-15, v němž se tvrdí, že Jozue zastavil slunce na jeho pouti. Na základě takových interpretací nařídilo Svaté oficium v roce 1633 Galileovi, aby svůj názor o tom, že Země obíhá kolem Slunce, odvolal, a odsoudilo jej k domácímu vězení až do konce jeho života.

Pokud však slova samotná nejsou nositeli smyslu, kde jej tedy můžeme najít? Odpovědí je takzvaný doslovný význam.

Co je „doslovný“ význam?

Doslovný význam textu, na rozdíl od výkladu lpícího na doslovném (literalistickém) znění, je význam zamýšlený původním mluvčím nebo autorem. Jinými slovy, měli bychom se vždy ptát: „Co nám chtěl autor sdělit?“ Nemůžeme z textu vyčíst více či méně, než kolik měl autor vlastně v úmyslu.

Když Ježíš uvedl příklad o tom, že jeho nebeský Otec dává svítit slunci na dobré i zlé stejně, nechtěl přednášet o astronomii. Zabývat se moderní vědou nebylo jeho záměrem; tak jako tak by byla mimo chápání jeho posluchačů. Otázka, zda je to Země či Slunce, jež je centrem naší soustavy, nemá s doslovným zněním jeho slov žádnou souvislost. Ježíš jen používá jednu z běžných frází, tak jako to činíme i my dnes. Říkáme „slunce vychází“ navzdory našim dokonalejším astronomickým znalostem.

Hovoříme zde o důležitém principu, jenž se vztahuje ke všem autorům Písma. Znamená to, že jelikož Bůh hovoří prostřednictvím lidských autorů, přizpůsobuje se jejich lidské mysli a srdci a jejich způsobu komunikace. Co nám Bůh chtěl sdělit, se dozvíme pouze tak, že zjistíme, co nám chtěl říci jeho lidský prostředník.

Pravidlo „doslovného“ významu je úzce spojeno s dalšími pravidly:

John Wijngaards

Preložila Pavla Dohnalová (Translated by Pavla Dohnalova)
see www.PDCzechTranslations.co.uk.

Tento dokument byl vydán organizací
www.womenpriests.org – jako takový ho prosím respektujte!

Literární formy

Literární formy

Literární formy

Biblické kursy online

Pravidlo č. 2.V mnoha textech musíme dojít k určení dané doktríny tak, že analyzujeme literární formu, kterou autor biblického textu používá..

„Literární forma často není v jazyce a textech starověkých orientálních autorů tak zřejmá, jako je tomu u autorů dnešních. To, co zamýšleli svými texty sdělit, není totiž podmíněno pouze zákony mluvnice a jazykovědy ani pouhým kontextem. Pro vykladače je tedy naprosto nezbytné se v duchu vrátit na Východ do oněch vzdálených staletí a využít pomoci historie, archeologie, etnologie a dalších vědních oborů, aby mohli říci, jaké literární formy autoři zamýšleli využít a jaké nakonec použili.“

Pius XlI, Divino Afflante,Spiritu, Denz 2294 (3829-3830).

„Ti, kteří hledají záměr spisovatelů posvátných textů, musí – mimo jiné – počítat s literární formou. Neboť pravda je předkládána a vyjadřována mnohými způsoby v závislosti na tom, zda text zachycuje nějaké historické události či zda jde o proroctví, poezii nebo jiný druh promluvy. Vykladač musí zkoumat všechny možné významy, jež autor posvátného textu za daných okolností zamýšlel vyjádřit a pak i vyjádřil; autor totiž použil soudobé literární formy v souladu s jeho vlastní dobou a kulturou.“

Divine Revelation, , č. 11-12; Vatican Council II, ed. A. FLANNERY, Dominican Publications, Dublin 1975, strana 756-757.

Co jsou literární formy?

Může se stát, že otevřete noviny a na první straně najdete následující titulek: „Princi z Walesu vytrhli zub.“ Někde uprostřed strany je článek s názvem „Boj národa se zubním kazem“. Na konci stránky ukazuje dívka v úsměvu zářivý chrup a říká: „Zubní pasta Denty White zaručuje zdraví a krásu!“ Animovaný seriál zachycuje Tarzana, jenž se právě prokousal ze sítě, aniž by přišel o jediný ze svých zubů.

Nyní se na minutu nad každým z těchto výroků zamysleme. Bez sebemenší námahy jsme zákrok, jenž princ z Walesu podstoupil, označili za fakt. Článek o zubním kazu byl pro nás podnětem k zamyšlení, i když s některými názory autora jsme možná nesouhlasili. Ani minutu jsme nevěřili výroku o zubní pastě Denty White a zcela určitě jsme se příliš nezabývali osudem Tarzanových zubů. A teď se zamysleme znovu – jak to, že jsme tak rychle každý z těchto výroků zhodnotili? Odpověď je jednoduchá – automaticky jsme je roztřídili do různých kategorií: krátké zprávy, úvodníky, inzeráty a komiksový seriál. Po takovém roztřídění už je jasné, jakou hodnotu jim lze přiřadit.

Literární formy jsou kategorie, v nichž hovoříme nebo píšeme. Navzdory tomu, co si na první pohled můžeme myslet, není význam slov podmíněn pouze slovníkem. Všimněme si výroku: „Expresní rychlík Glasgow odjel včera z Londýna ve 20.30.“ Slovník a encyklopedie ozřejmí význam každého ze slov uvedených v této větě. Nemůžeme však ještě zhodnotit skutečný význam tohoto výroku, dokud nevíme, do jaké psané kategorie – literární formy – jej lze zařadit. Pokud je zmíněn v oficiální zprávě železnic, víme, že přesně odpovídá skutečnosti. Pokud se objevuje v osobním dopise, zjišťujeme, že dopisovatel byl pravděpodobně nějakou dobu pryč. Pokud však nalezneme tuto větu v detektivním příběhu, považujeme ji prostě za fikci.

V knihkupectví dokážeme při prohlížení knih určit širokou škálu literárních forem. Bez jakéhokoli vědomého snažení umíme rozpoznat modlitební knihy, mluvnice, technické manuály, antologie poezie, filozofické traktáty, školní příručky, sebrané eseje a řadu druhů tzv. lehčího čtení. Na základě čeho jsme schopni je tak lehce identifikovat? Pokud se nad touto otázkou zamyslíme, uvědomíme si, že knihy obecně třídíme na základě následujících tří charakteristik:

a. Jejich obsah.

Příručka o vaření, železniční průvodce a kniha poezie nás nenechají dlouho na pochybách, do jaké kategorie patří. Jediný pohled do obsahu a je to jasné!

b. Jejich styl.

Když srovnáme modlitební knihu a detektivní příběh, zjistíme, že kromě obsahu je mezi nimi velký rozdíl také z hlediska stylu. Na základě použité slovní zásoby a stylu dokážeme instinktivně rozeznat, s jakým textem se setkáváme.

c. Jejich místo v reálném životě

Každá literární forma vychází z jisté životní situace. Jelikož známe náš školní systém, typická školní příručka nám okamžitě připadne jaksi povědomá. Protože my sami zpíváme v kostele, výraz kostelní zpěvník je pro nás nositelem jakéhosi významu.

Stručně můžeme literární formu definovat jako kategorii mluvenou či psanou, která c) povstala z jakési specifické situace v životě, která a) má svůj vlastní specifický obsah a která b) používá charakteristický slovník a styl.

Literární formy Starého Zákona

Pokud se zaobíráme současnými literárními formami, není zapotřebí detailní analýzy. Rozeznáváme a volíme různé literární formy, aniž bychom jim vlastně věnovali pozornost – stejně jako nevěnujeme pozornost komplikovanému mechanismu dýchání. Dýchání pro nás nepředstavuje problém, pokud máme dostatek vzduchu. Pro ponorky a kosmické lodi, jež opouštějí vzdušný obal Země, se však dodávky dostatečného množství kyslíku stávají závažným problémem vyžadujícím rozsáhlý výzkum a neustálou pozornost. Totéž se vztahuje na člověka, jenž opouští známé prostředí a vniká do intelektuálního světa druhých. Literární formy pak náhle nabývají nezměrného významu – a od té chvíle vyžadují neustálé studium a pozornost. Kdyby se Platón najednou ocitl v naší době, musel by se vědomě přizpůsobit našim literárním formám. Možná by potřeboval i učitele, aby si mohl přečíst denní tisk: „Neber ten inzerát příliš vážně.“, „Tento příběh otiskli jen pro zábavu.“ nebo „Takové dopisy editorovi vyjadřují soukromé názory lidí.“ – a tak dále. Po nějaké době by se však Platón bezpochyby naučil rozlišovat naše literární formy tím, že by studoval jejich obsah, slovní zásobu, styl a reálné okolnosti toho, co bylo řečeno nebo napsáno.

Když pracujeme s Písmem svatým, měli bychom si uvědomit, že vstupujeme do světa velmi vzdáleného tomu našemu. Vezměme pro ilustraci třeba žalmy. Nám se všechny jeví jako jedna kategorie. Žid by v nich ale okamžitě rozpoznal množství různých literárních forem – oslavné žalmy, poutnické písně, prosby jednotlivců či celého národa, balady žádající o pokyny, modlitby díkůvzdání a tak dále. Okamžitě by je správně zařadil, tak jako my dokážeme zařadit náboženské zpěvy, písně vojáků, pochody nebo poslední hity taneční hudby. Protože nám však chybí přímá zkušenost se židovským životem a židovskou mentalitou, musíme se postupně učit žalmům porozumět.

Také prorocké knihy zahrnují nepřeberné množství literárních forem, na něž si musíme zvyknout. Parenetické (napomínající, zdůvodňující) kázání má za cíl osvětlit jisté základní pravdy o věrnosti Jahvemu. Hrozby, jež jsou součástí úmluvy, prorocké sliby nebo satirické truchlící zpěvy jsou dalšími kategoriemi, které jsou formulovány vysoce technickým jazykem, a to by mohlo uniknout naší pozornosti. Prorocké výroky vskutku vyžadují množství znalostí o skutečných životních podmínkách, jež v Izraeli vládly – o právní vědě, dvorních ceremoniích, scénách z tržiště, svátcích, oslavách, obnovách úmluvy, pohřebních rituálech a obchodních smlouvách. Pouze s takovými znalostmi můžeme pochopit literární formy a s jejich pomocí i skutečné poselství proroků.

Neměli bychom si rovněž myslet, že historické pasáže Starého Zákona jsou v tomto ohledu méně komplikované. Opak je pravdou. Historické vyprávění ve Starém Zákoně je prezentováno v mnoha různých literárních formách. Naše současné těžkosti s historičností jsou způsobeny právě naší neschopností tyto formy rozlišit a přiřadit jim jistý význam. Pravidelně míváme tendenci řadit biblická vyprávění do kategorií nám známých – zpráva očitého svědka, historický traktát, životopis a tak dále. To je však osudný hrubý omyl, který přivedl mnohé k neskutečným nepochopením a neporozuměním. Měli bychom si tedy uvědomit, že literární formy biblického vyprávění jsou nám neznámé a měli bychom si je nejdříve osvojit.

V tomto stručném vysvětlení objasňujícím princip se nemůžeme věnovat vyčerpávající analýze takových literárních forem, můžeme však uvést alespoň několik příkladů. Židovští vypravěči často vysvětlují, jak jisté místo či osoba přišly ke svému jménu. V podobných etiologiích nejde o přesnost faktů, nýbrž o vysvětlení jména. Jako jiné národy i židé měli své hrdinské ságy, což je běžné u lidu na jistém stupni sociologického vývoje. Prorocké legendy typu, který se objevuje v souvislosti s osobami Mojžíše, Elijáše a Elíšy, zveličují zázraky, aby objasnily s větším důrazem skutky, jež Bůh vykonal prostřednictvím těchto osob. V knihách králů nechybějí ani přesné letopisné záznamy. Teologizované vyprávění spočívalo v promítnutí teoretické konstrukce do narativní formy – viz například příběh o stvoření světa v šesti dnech v Gn 1. Po návratu z exilu se židovští kazatelé obrátili o pomoc k fiktivním příběhům zvaným midraš, aby ilustrovali jisté prvky inspirovaného učení. To dalo vzniknout knihám jako je Jonáš, Tóbijáš, Júdit, Ester a některým částem knihy Daniel. Každá z těchto literárních forem musí být studována a hodnocena v souladu se svými vlastními charakteristickými rysy.

Literární formy Nového Zákona

Vezměme příklad z evangelií, jenž byl v minulosti často citován, aby ospravedlnil útisk.

Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu.“?
Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty.“?
Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno?

Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

Lukas 17, 7-10; viz také Matouš 10, 24-25; 13, 27-28; 18, 25 atd.

Tento text užívaly církevní autority a teologové k tomu, aby dokázali, že otroctví je vůlí Boží. Jak říkali, sám Ježíš otroctví také akceptoval. Uvádí totiž příklady související s otroctvím, jež ukazují, že považoval podřízenost otroků za samozřejmou. A navíc Ježíš vyjadřoval uznání službě podřízených a pokorných otroků. Proto je otroctví něčím obdivuhodným, něčím, co není v rozporu s Boží vůlí.

Teologové tento typ argumentů neustále opakovali, a to až do konce 19. století. Přivedlo je to k rozhodnému závěru: „Je zcela jistě záležitostí víry, že otroctví, v němž člověk slouží svému pánu jako otrok, je naprosto legální. To lze dokázat na základě Písma svatého.1

Ze standardní práce: LEANDER, Questiones Morales Theologicae, Lyon 1692; díl 8, De Quarto Decalogi Precepto, Tract.IV, Disp. I, Q. 3.

Dokonce i římské Svaté oficium, jež mělo za úkol hájit čistotu katolického učení, ještě 20. června 1866 prohlásilo: „Otroctví samotné, zvažováno jako takové ve své základní podobě, však naprosto není v rozporu s přirozenými a božími zákony; existuje několik zákonných forem otroctví, které jsou zmiňovány osvědčenými teology a vykladači svatého kánonu… Není v rozporu s přirozenými ani božími zákony, aby byl otrok prodán, koupen, směněn či darován.“

J.F.MAXWELL, The Development of Catholic Doctrine Concerning Slavery, World Jurist 11 (1969-70), strana 306-307.

Co je ale v argumentu citovaném z evangelia mylným názorem?

Chybou je předpokládat, že když Ježíš užívá příkladů z reálného života, souhlasí také s tím, co popisuje. Jistě, z příkladu se můžeme poučit, a toto je jeho poselství. Příklad samotný je však chápán jako běžný zjev, skutečnost, již lze ve společnosti normálně pozorovat.

Ježíš říká, že Syn člověka přijde v noci jako zloděj (Mt 24, 42-44).

Doporučuje tím snad krádež?

Ježíš chválí nepoctivého správce (Lk 16, 1-13).

Omlouvá tím nepoctivost v obchodním jednání?

Ježíš také srovnává Boha s nečestným soudcem, který tvrdě jedná s chudými (Lk 18, 1-8).

Přesvědčuje nás, že Bůh je úplatný?

Ježíš popisuje krále, jenž trestá hosta v obnošeném oblečení (Mt 22, 11-14).

Jde o lekci způsobného chování?

Dobrý Samaritán ošetřil zranění muže olejem a vínem (Lk 10, 34).

Měli by lékaři následovat jeho příkladu?

V řadě textů jsme svědky toho, že Ježíš vždy popisuje události z reálného života, a to často velmi detailně. Není zapotřebí mnoho inteligence k tomu, abychom zjistili, že nejde o nic více než příklady. Totéž pak platí o příkladech souvisejících s otroctvím.

V tomto případě je Ježíšův postoj jasný i z toho, co říká v dalších textech. I když tedy charakterizuje běžného pána jako někoho, kdo očekává, že mu jeho otrok poslouží, od křesťana toto Ježíš neočekává.

Podle Ježíše bychom měli jednat následovně:

„Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.

Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“

Matouš 20, 26-28

„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán.“
1

Jan 13, 14-16

Umytí nohou pánovi bylo právním vyjádřením otrokovy podřízené pozice; více v publikaci; M. DERRETTA, Domine, tu mihi lavas pedes?, Bibbia e Oriente 21 (1979), strana 13-42. Viz také Lk 3, 16.

Ano, od těžce pracujícího a pokorného otroka se můžeme učit, jakou hodnotu má skutečná služba. To je také Ježíšovým záměrem, jak vidíme z literární formy v příkladu, který Ježíš použil. Je však jasné, že Ježíš neschvaluje způsob, jímž páni zacházejí se svými otroky, ani že nedoporučuje otroctví jako přijatelnou křesťanskou praxi. V souladu s postojem své doby prostě jen chápe otroctví jako daný fakt.

Literární formy, o nichž zde hovoříme, jsou známy jako podobenství a přirovnání. Když Ježíš užívá podobenství a přirovnání, měli bychom rozlišovat mezi příběhem samotným s jeho obrazy a příklady a mezi smyslem příběhu, tedy tím, o čem chtěl Ježíš kázat. V popisech stvoření jsme byli svědky podobného rozdílu mezi formou prezentace a mezi učením předávaným prostřednictvím této prezentace. Můžeme to tedy opět formulovat jako obecný princip.

Smysl jakéhokoli biblického výroku lze určit pouze tehdy, pokud současně vezmeme v potaz i danou literární formu. Otázky typu „Opravdu se to stalo?“ nebo „Co tím chtěl říci?“ nelze vyřešit obecnou poznámkou typu „V bibli přece nejsou lži!“ či „Podívej se na význam těch slov do slovníku.“. Bůh promlouval prostřednictvím lidských autorů. Hovořil jejich jazykem. Zarámoval své poselství do jejich mentality. Nezamýšlel tvrdit nic více a nic méně než to, co se pokoušeli sdělit jeho lidští prostředníci. A to, co chtěli sdělit, lze s jistotou určit pouze po pečlivém studiu literárních forem, jež autoři použili.

Pravidlo literární formy je úzce spojeno s dalšími pravidly:

John Wijngaards

Preložila Pavla Dohnalová (Translated by Pavla Dohnalova)
see www.PDCzechTranslations.co.uk.

Tento dokument byl vydán organizací
www.womenpriests.org – jako takový ho prosím respektujte!

Slepá poslušnost?

Slepá poslušnost?

Slepá poslušnost?

Základní řada 2

“Papež je přece papež a basta!”

Církev hlásá úplnou podřízenost: ‘Toto náboženské podřízení mysli a vůle musí být projevováno autentickému magisteriu římského biskupa zvláštním způsobem, a to dokonce i když tento nepromlouvá ex cathedra; tato podřízenost musí být projevována tak, že jeho nejvyšší magisterium bude přijímáno s úctou a závěry jím učiněné budou upřímně zachovávány v souladu s jím projeveným názorem a vůlí.”
Lumen Gentium,čl. 25c

“To je ale jen půl pravdy!

Skutečná loajalita a poslušnost nepředpokládá popření vlastní osobnosti, vlastního názoru a vůle!

V dokumentech II. vatikánského koncilu se říká: ‘Ti, již podléhají autoritě, přispívají k provádění nařízení a k vykonávání povinností prostřednictvím svého rozumu a vůle a svými dary přirozenosti a milosti.’
Jen tehdy, tvrdí koncil, poslušnost neumenšuje důstojnost lidské bytosti, nýbrž vede ke zralosti vyplývající ze širší svobody, jež náleží dětem Božím.”
Perfectae Caritatis, čl. 14

“Zapomněli jste, co učil Ignác z Loyoly?

Slepá poslušnost, řekl, by z člověka měla učinit kus mrtvého dřeva, který může být použit při chůzi jako hůl.

Poslušnost vyžaduje, aby člověk přijal, že něco je bílé, přestože sám vidí, že je to černé!”

“Ano, to Ignác skutečně řekl. Nemělo by to však být chápáno doslovně. Nechtěl snad, aby jezuité, jejichž společenství založil, byli inteligentní, čestní, kritičtí a tvořiví?

Vyvážená definice poslušnosti by měla plně vystihnout naši autonomii jako svobodných a přemýšlejících jedinců. Zde je několik výstižnějších definic:

  • ‘Poslušnost je naslouchání Božímu volání v našem vlastním srdci; je to následování naší vlastní vnitřní autority, jak je zakoušena, vyjadřována a zjevována ve společenství… Být poslušen Krista, biskupa, Boha – to vše má kořeny v mé věrnosti tomu, čím jsem v obrazu Božím.’
    Barbara Schmitzová
  • ‘Skutečná poslušnost je připravena sloužit za všech okolností, je však nezávislá a kritická ke každé struktuře, jež si na ni činí nekritický nárok.’
    Joan Chittisterová”

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Proč vznášíme námitky proti učitelskému úřadu církve Často kladené otázky Kam dále?
Kulturní zkreslení Fakta Historie Skutečná loajalita Smysl pro víru
Feminismus? Neomylnost? Hodnověrnost? Poslušnost? Podkopávání?
Máte pro nás otázky?   Návrhy?   Připomínky?

Základní řada 1 Základní řada 2 Základní řada 3
Proč ženy kněží? Učitelský úřad Tradiční argumenty


Wijngaards Institute for Catholic Research

The Institute is known for issuing academic reports and statements on relevant issues in the Church. These have included scholars’ declarations on the need of collegiality in the exercise of church authority, on the ethics of using contraceptives in marriage and the urgency of re-instating the sacramental diaconate of women.

Visit also our websites:Women Deacons, The Body is Sacred and Mystery and Beyond.

You are welcome to use our material. However: maintaining this site costs money. We are a Charity and work mainly with volunteers, but we find it difficult to pay our overheads.


Visitors to our website since January 2014.
Pop-up names are online now.

The number is indicative, but incomplete. For full details click on cross icon at bottom right.


Please, support our campaign
for women priests

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.


 

Podkopávání autority?

Podkopávání autority?

Podkopávání autority?

Základní řada 2

“Veškerou svou kritikou podkopáváte autoritu církevních představitelů.

To, co říkáte, zavede na scestí mnoho prostých lidí!

Neřekl snad Ježíš, že ti, již svedou ke hříchu jednoho z nepatrných, by měli být potopeni do mořské hlubiny s mlýnským kamenem kolem krku?!”        (Mt 18, 6)

“Jak roztomilé!

Loajální nonkonformisté bývali často pro svou odvahu zabíjeni  – a v církvi tomu není jinak.

Nakonec je to ale církev, která trpí.”

“Nonkonformistů bychom se měli zbavit!

Jen tak dál s mlýnskými kameny!

Ve prospěch celé církve bychom takovým individuím neměli prokazovat žádné milosrdenství!”

“Tak ve prospěch všech, říkáte?

Dovolte mi vyprávět jeden příběh!

22. října 1707 se admirál Sir Clowdesley Shovell vracel s pěti válečnými loděmi z bitvy ve Středomoří do Anglie.
V té době byla navigace stále obtížná. Kvůli husté mlze nebylo snadné určit přesnou pozici flotily. Po poradě s kapitány všech pěti lodí se však admirál rozhodl plout východním směrem.
Jeden velmi zkušený námořník však vypočítal jinou polohu flotily. Kurs, kterým zamířili, znamenal velké riziko, a tak to admirálovi řekl.
Odporování nadřízenému však bylo v královském námořnictvu považováno za vzpouru. Námořník byl vzápětí oběšen.

Po několika hodinách flotila narazila na skaliska u souostroví Scilly u západního pobřeží Anglie. Tři lodi byly úplně zničeny. Více než 2000 námořníků a vojáků zemřelo, včetně admirála Clowdesleye samotného.
Nemyslíte, že oběsili nesprávného muže?”  

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Proč vznášíme námitky proti učitelskému úřadu církve Často kladené otázky Kam dále?
Kulturní zkreslení Fakta Historie Skutečná loajalita Smysl pro víru
Feminismus? Neomylnost? Hodnověrnost? Poslušnost? Podkopávání?
Máte pro nás otázky?   Návrhy?   Připomínky?

Základní řada 1 Základní řada 2 Základní řada 3
Proč ženy kněží? Učitelský úřad Tradiční argumenty

Nacházíte se ve zjednodušené verzi – “prezentaci klíčových bodů”.
Chcete-li přejít k verzi akademické,
klikněte prosím zde!

Wijngaards Institute for Catholic Research

The Institute is known for issuing academic reports and statements on relevant issues in the Church. These have included scholars’ declarations on the need of collegiality in the exercise of church authority, on the ethics of using contraceptives in marriage and the urgency of re-instating the sacramental diaconate of women.

Visit also our websites:Women Deacons, The Body is Sacred and Mystery and Beyond.

You are welcome to use our material. However: maintaining this site costs money. We are a Charity and work mainly with volunteers, but we find it difficult to pay our overheads.


Visitors to our website since January 2014.
Pop-up names are online now.

The number is indicative, but incomplete. For full details click on cross icon at bottom right.


Please, support our campaign
for women priests

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.


 

Svěcení žen patří k tomu typu “doktrín”, jež podléhají zkreslení vlivem kulturních představ

Svěcení žen patří k tomu typu “doktrín”, jež podléhají zkreslení vlivem kulturních představ

Svěcení žen patří k tomu typu “doktrín”,
jež podléhají zkreslení
vlivem kulturních představ

Základní řada 2

Formulace křesťanské doktríny byla v průběhu staletí ovlivněna panující kulturou té které doby. Kulturní změny ovlivnily dokonce i základní principy, jako je například učení o Nejsvětější Trojici, o Kristově vtělení a podobně. Doktríny “na okraji” však byly často úplně přetvořeny vlivem dominantních kultur.

  • společenský řád – — demokracie byla zakázána, králové údajně vládli na základě “božského práva”, v církvi byl podporován třídní system, papežové schvalovali kolonialismus.
  • stvořený svět – — Galileo byl odsouzen jako heretik (!) pro svou víru, že Země obíhá kolem Slunce, uctívána byla astrologie, stvoření světa v šesti dnech bylo vyučováno jako Bohem zjevené učení.
  • liturgie – –běžný římský oděv se stal “posvátným rouchem”, k biskupům se přistupovalo jako k feudálním pánům, latina byla považována za jazyk, jímž promlouval Bůh.
  • sexualita – — obavy gnostiků vedly k negativnímu přístupu, římské a německé civilní právo zformovalo církevní svatební předpisy.

Ženy byly vyloučeny z výkonu kněžských funkcí na základě kulturních faktorů.

Ženy byly považovány za “překrásná stvoření”, jež však byla naprosto podřízena mužům.

  • méně inteligentní
  • emocionálně labilní
  • nespolehlivá
  • neschopná zastávat jakoukoli skutečnou vůdčí pozici

Tato podřízenost se zdála být potvrzována názorem, že ženy nejsou dokonalými lidskými bytostmi.

Jelikož o funkci ženského vajíčka nebylo nic známo, schopnost plození byla připisována mužské spermii, jež byla podle dobových názorů jediná zdrojem nového života.

Toto bylo příčinou, proč teologové jako například Tomáš Akvinský vyloučili možnost svěcení žen.

Ženy rovněž trpěly hrozným “neduhem”, a tím byla menstruace. Ta je učinila nevhodnými pro službu u svatého Božího oltáře.

Menstruační krev byla považována za nečistou, hrůzu nahánějící a dokonce nebezpečnou pro ty, kdo se jí dotkli. Toto bylo mocným tabu už ve světě Římanů a přetrvalo celým středověkem až do 20. století.

Během menstruace bylo ženám zakazováno vstoupit do kostela či přistoupit ke svatému přijímání. Někdy jim bylo přijímání podáváno na kousek látky rozprostřený přes jejich ruce. Ženy byly bezesporu příliš “nečisté” na to, aby se přiblížily k oltáři!

A aby to vše bylo dovršeno, ženy byly údajně příčinou toho, že muži hřešili.

Eva byla obviňována ze svedení Adama; všechny ženy pak měly odpykávat trest Boží kletby nad Evou vyřčené, a to že budou vždy podřízeny mužům.

Byly to kulturní předsudky, jež podpořily vyloučení žen z kněžské služby. Církevní autority si prostě tento fakt stále ještě neuvědomily.

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Proč vznášíme námitky proti učitelskému úřadu církve Často kladené otázky Kam dále?
Kulturní zkreslení Fakta Historie Skutečná loajalita Smysl pro víru
Feminismus? Neomylnost? Hodnověrnost? Poslušnost? Podkopávání?
Máte pro nás otázky?   Návrhy?   Připomínky?

Základní řada 1 Základní řada 2 Základní řada 3
Proč ženy kněží? Učitelský úřad Tradiční argumenty


Wijngaards Institute for Catholic Research

The Institute is known for issuing academic reports and statements on relevant issues in the Church. These have included scholars’ declarations on the need of collegiality in the exercise of church authority, on the ethics of using contraceptives in marriage and the urgency of re-instating the sacramental diaconate of women.

Visit also our websites:Women Deacons, The Body is Sacred and Mystery and Beyond.

You are welcome to use our material. However: maintaining this site costs money. We are a Charity and work mainly with volunteers, but we find it difficult to pay our overheads.


Visitors to our website since January 2014.
Pop-up names are online now.

The number is indicative, but incomplete. For full details click on cross icon at bottom right.


Please, support our campaign
for women priests

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.


 

Arguments from Scripture

Arguments from Scripture

Argumenty z Písma

RomeArgumenty Říma postavené na Písmu

Výrazem Řím je v celém textu označován jak Svatý otec, tak i Svatá kongregace pro nauku víry.

Freedom of InquiryArgumenty protistrany postavené na Písmu
.   Přehled skutečností v Písmu uvedených (Eng)
1. Ježíš Kristus nepovolal mezi dvanáct apoštolů žádnou ženu. Jeho otevřenost k ženám je svědectvím toho, že nepodléhal názorům společnosti tehdejší doby.
Texty, z nichž vychází Řím (Eng)

2. Tím ustanovil trvalou normu.
Texty, z nichž vychází Řím (Eng)

3. Dokonce ani Maria se na apoštolské službě nepodílela.
Texty, z nichž vychází Řím   (Eng)

1. Důvodem, proč Kristus mezi svých dvanáct nevybral žádnou ženu, byla sociální predominance mužů jeho doby. (Eng)

2. Není správné na základě toho, co Ježíš neudělal, dokazovat, že tím ustanovil trvalou normu.(Cz)

3. Učinil však z žen rovnocenné partnery v kněžství udělovaném skrze křest` (Cz), jež umožňuje ženám se na svátostné službě podílet. Maria (Eng) je toho nejlepším dokladem.

4. A nezapomeňme, že ženy byly přítomny i při poslední večeři Páně, když Ježíš vyzýval: „To čiňte na mou památku.“  Více si můžete přečíst zde – Suzanne Tuncová (Cz) a Marjorie Maguireová. (Cz)

Více čtěte zde!

Více čtěte zde!
4. Řím přiznává, že pasáž z prvního listu Korintským (11, 2-16) již dávno nemá normativní hodnotu, přehlíží však negativní dopad, jenž měl jeho chybný výklad na církevní otce a scholastické teology.

Texty, z nichž vychází Řím  (Eng)
5. Pavel rozlišoval mezi svými pomocnicemi a spolupracovníky podílejícími se na svátostné službě.
Texty, z nichž vychází Řím (Eng)

6. Pavel vyloučil ženy z možnosti učit o víře a předsedat shromáždění křesťanů.  Tím ustanovil trvalou normu.
Texty, z nichž vychází Řím (Eng)

5. Pavel uvalil na ženy několik zákazů inspirovaných místními zvyky, jako bylo například zahalování si hlavy závojem – první list Korintským 11, 2-16.(Cz)  Odůvodnění,(Cz) jež Pavel poskytl, zmýlila v minulosti mnohé církevní otce i teology.

6. Pavel učil, že ženy a muži jsou si ze zásady v Kristu rovni – Galatským 3, 27-28.(Cz) To umožňuje ženám, aby se stejně jako muži podílely na Kristově služebném kněžství.

7. Někteří z Pavlových apoštolů zakazovali ženám hovořit ve shromáždění – první list Timoteovi 2, 1-12 (Cz) a první list Korintským 14, 34-35.(Cz) Tím však nebyla ustanovena trvalá norma.

Řím připouští neadekvátnost takových výkladů Starého Zákona, avšak rád zapomíná, že právě tyto chybné výklady zneplatňují soudy mnoha církevních otců a teologů, kteří svěcení žen odmítali. (Eng) Některé pasáže ze Starého Zákona byly v minulých staletích užity ke zdůvodnění toho, že ženy nemohou být svěceny.

8. Lidé se domnívali, že Bůh stvořil ženu jako bytost méněcennou – Genesis 2, 18-23.

9. Domnívali se také, že Bůh ženu podřídil muži z trestu za prvotní hřích;` Genesis 3,16.

10. Muž byl považován za nadřazeného ženě v oblasti inteligence i charakteru – Sírachovec 25, 13-24. Více si můžete přečíst zde – John H.Otwell, And Sarah Laughed. The Status of Woman in the Old Testament, 1977.

    Závěr: V otázce svátostného svěcení žen se na Písmo svaté nelze s důvěrou odvolávat.

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Chcete přeložit tuto stránku prostřednictvím překladače Google?

1. Zkopírujte URL této stránky (z horní lišty vašeho prohlížeče), 2. klikněte na tento odkaz a 3. vložte toto URL to převaděče Google.  Poté zvolte jazyk a klikněte „přeložit“.

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.

O čem to všechno – v krátkosti – vůbec je?

O čem to všechno – v krátkosti – vůbec je?

O čem to všechno –
v krátkosti – vůbec je?

Měly by ženy sloužit jako kněží?

 

Katolická církev se musí stále přizpůsobovat měnící se době, aby zůstala prorockou.

Není snad znepokojivé, že církev stále zachovává zákaz kněžského svěcení žen, a to až do těchto dnů, kdy se velká většina národů snaží odstranit veškerou nerovnost a podporovat rovnoprávnost pohlaví na celém světě?

Časy se mění a stejně tak se musí proměňovat i církev!

 

Staré předsudky musíme opustit

 

Před sto lety měly ženy v církvi, stejně jako ve společnosti obecně, velmi malou vážnost. Nebylo jim povoleno přistoupit ke svatému přijímaní v době menstruace a po narození dítěte musely být “očištěny” (anglicky churched, přijmout zvláštní požehnání) předtím, než do kostela znovu vstoupily (*). Ženám bylo přísně zakázáno dotýkat se “posvátných předmětů”, jako jsou kalich, paténa či oltářní pokrývky (*). V žádném případě nemohly udělovat svaté přijímání (*). V kostele musely mít po celou dobu zahalenou hlavu (*).

Ženám bylo rovněž zakázáno
— – vstupovat do sakristie s výjimkou úklidových prací (*);
—- číst z Písma svatého od pulpitu (*);
—- kázat (*);
— – zpívat v kostelním sboru (*);
— – sloužit u oltáře během mše (*);
— – stát se právoplatným členem laických bratrstev a organizací (*).

Nejpodstatnějším omezením však bylo, že ženy nemohly přijímat kněžské svěcení (*). Nemohly se stát kněžími.

 

Only allowed since 1994

Většina opatření, jež ženy omezovala (*), byla nyní zrušena. Zákaz kněžského svěcení pro ženy však zůstává.

Nový úsvit…

     

V současné době se prohlubuje informovanost  o lidských právech – o základní rovnosti mužů a žen i o potřebě zajistit rovné příležitosti pro všechny. Na základě toho se začal měnit i postoj k ženám v katolické církvi.

Ženy mohou nyní být “dočasně pověřeny” čtením z Písma, službou u oltáře (ministrováním), vedením sboru, kázáním, vedením modlitebních bohoslužeb a udělováním křtu a svatého přijímání.

A další křesťanské církve začaly světit ženy na jáhenky, kněží a biskupy… . .

 

Ctihodná reverendka Chilton Knudsenová, biskupka ve státě Maine, je členkou Episkopální církve USA, jež je součástí Anglikánského společenství (Anglican Communion).

Kdo proti svěcení žen vystupuje?

   

Konzervativní teologové v čele s Kongregací pro nauku víry i samotným papežem zastávají názor, že zatímco jiná opatření uvalená na ženy v minulosti byla důsledkem společenských předsudků, zákaz svěcení žen na kněze je součástí neměnného katolického učení.

 “Sám Ježíš Kristus vyloučil ženy z kněžství a církev vždy následovala jeho příkladu tím, že ženy nikdy na kněze nesvětila,” říkají.

 


Seznamte se s argumenty Říma v souhrnné podobě..

Seznamte se s argumenty Říma v souhrnné podobě.

Pokud papež zastává určité učení, nejsou všichni katolíci povinni přijmout jeho vedení?

Za normálních okolností ano.

Za výjimečných okolností, kdy víme, že se papež mýlí, je však naší povinností jako věrných katolíků zveřejnit naše námitky. Jak papež Benedikt XVI. sám připouští: “Nad papežem jako nositelem závazného postoje církevní autority stojí vždy svědomí každého jedince, jemuž musí být nasloucháno přede vším jiným, a pokud je to nutné, dokonce i před požadavkem církevní autority.”

Pokud papež a jeho úředníci v Římě nemají pravdu – a my se společně s většinou katolických teologů domníváme, že ji v otázce žen nemají – církev je tím, že se drží zpět v otázce  základních aspektů pastorálního vývoje naší doby, vážně poškozována. 

  Mary McAleese, President of Ireland

Povinností informovaných katolíků je dát najevo svůj názor..

Nikoli jen otázka rovnosti pohlaví

   

Mnoha lidem může toto připadat jako nic více než otázka “rovnosti”, otázka “feminismu” – ale není tomu tak. Alespoň ne v první řadě.

Pro nás katolíky bylo vždy velmi důležité, abychom poznali pravý záměr Kristův a skutečný význam církevní tradice.

O odpovědi na otázku, zda by ženy měly být svěceny či nikoli, nemůže být rozhodnuto prostřednictvím společenského tlaku. Musí k tomu dojít pečlivou interpretací pramenů.

*Opravdu sám Ježíš vyloučil ženy z kněžského svěcení?
*Proč nebyly ženy v minulosti svěceny?
*Existují platné teologické důvody pro zákaz svěcení žen?

Toto jsou fakta, jež by měla ovlivnit výsledek diskuse.

 

Co chtěl Ježíš?

   

Z evangelií je jasné, že pro Ježíše jsou si ženy a muži rovni.

Ženy – o nic méně než muži – “vstupují do Božího království” skrze křest, zatímco ve Starém zákoně byli obřezáni pouze muži.

Ženy se stejně jako muži podílejí skrze křest na Ježíšově majestátu, Jeho prorockém úkolu a Jeho kněžství.

Je příznačné, že při poslední večeři Ježíš pronesl svá slova “Toto konejte na mou památku!” k ženám stejně jako k mužům. Tím zmocnil i ženy k tomu, aby předsedaly  při Eucharistii.

 

Křest otevírá člověka pro všechny svátosti – ženy o nic méně než muže.

Proč si tedy Ježíš vybral mezi svých dvanáct apoštolů pouze muže?

Pravděpodobně z praktických důvodů – stejně jako si vybral jen Židy.

Bylo by naprosto nesprávné z toho usuzovat, že tím Ježíš stanovil nějakou normu platnou pro všechny časy.

Ježíš přenechal, jako v mnoha jiných aspektech, vyřešení “dalších záležitostí” pozdější církvi – podle toho, kdy vyvstane potřeba a příležitost.

 

Co by řekl Ježíš dnes? Byl by ženy odmítl?

Vylučovala prvotní křesťanská společenství ženy z posvátné služby?

   

Některé formulace v Pavlových dopisech, například že ženy by měly nosit závoj, být podřízeny svým manželům a nemluvit ve shromáždění, nelze interpretovat jako něco, z čeho vyplývá zákaz svěcení žen.

Neměli bychom zapomínat, že Pavel uznává Foibé za “diakonku církve v Kenchrejích” (Římanům 16, 1).

Ano, v prvních staletích po Kristu zastávaly ženy v církvi zodpovědné pozice, včetně jáhenské služby.

Historické materiály dokazují, že ve východní části katolické církve sloužily ženy jako “diakonky” (jáhenky) až do devátého století!

Protože se staly jáhenkami díky svátostnému svěcení, totožnému se svěcením jáhnů – mužů, přijaly tedy svátostné svěcení, z čehož vyplývá, že mohou přijímat i svátost kněžství.

 

Zapomenutý příběh “žen jáhenek” je k potvrzení argumentu sám o sobě dostačující.

 “Zde odpočívá panna a služebnice Krista, diakonka [!], druhá Foibé [Římanům 16, 1], která odešla v pokoji 21. dne měsíce března…“

Sofie z Jeruzaléma, 4. století

Proč se v minulosti zformovala opozice proti svátostné službě žen?

   

Přijetí žen jako kněží blokovaly v průběhu větší části církevní historie tři předsudky:

   

1. Ženy byly považovány za méněcenné bytosti.

Řecká filosofie považovala každou ženu za nedokonalou bytost. “Vztah mezi mužem a ženou je od přirozenosti takový, že muž je nadřazen a žena podřazena, že muž vládne a žena je ovládána.” (Aristoteles)

Římské právo, jež bylo církví přijato, zakazovalo ženám vykonávat veřejné funkce.

Jak by tedy ženy mohly zastávat vedoucí pozici vyplývající z kněžství?

 

2. Ženy byly údajně ve stavu trestu za spáchané provinění.

Ženy byly shledány zodpovědnými za přivedení prvotního hříchu na svět i za to, že byly neustálým zdrojem pokušení.

 “Nevíš snad, ženo, že každá (z vás) je Evou? Rozsudek Boží nad tímto vaším pohlavím přetrvává  až do této doby – a vina musí nutně trvat také.

  • “Ty jsi bránou ďáblovou!
  • Ty jsi tou, kdo odpečetil (zakázaný) strom!
  • Tysi tou, kdo jako první opustil Boží zákon!
  • Ty jsi tou, kdo ho (Adama) k tomu přiměl, kdo nebyl dostatečně chrabrý, aby odolal útoku!
  • Ty jsi tak snadno zničila Boží obraz – člověka!
  • Na základě toho, co ty sis zasloužila – tedy smrt – dokonce i Syn Boží musel zemřít!” (Tertulián)

Jak by mohla taková hříšná stvoření být nástrojem Boží milosti?

 

Tertulián (155 – 220 A.D.)

Přestože v pozdějších staletích upadl v nemilost, prvními církevními otci byl Tertulián velmi obdivován.

3. Kvůli menstruaci byly ženy považovány za rituálně nečisté.

Ustanovení canterburské diecéze (690 A.D.)

  1. “Během období menstruace by ženy neměly vstupovat do kostela či přijímat svaté přijímání, a to ani laické ženy, ani řádové sestry. Pokud se přesto opováží tak učinit, měly by se po tři týdny postit.”
  2. “Stejně tak by se měly kát ženy, jež vstoupí do kostela poté, co porodily, a před tím, než byla očištěna jejich krev, to znamená po dobu čtyřiceti dní.”

Jak by mohlo být připuštěno, aby ženy poskvrnily posvátnost svatyně a zejména oltáře?

 

Podle církevních otcsvatého Augustina z Hippa (viz. obr.) a svatého Jeronýma je veškerý sex nakažen hříchem a ženské lůno je “prostě odporné”.

Měli bychom si uvědomit, že tyto předsudky, i když původně kulturní, se staly předsudky teologickými, předsudky reflektovanými v předpokládané církevní doktríně.

Tyto předsudky byly skutečnou příčinou vyloučení žen z kněžství, jak je patrné ze spisů Otců církve, kánonů místních synodů, církevního práva a středověké teologie.

Tato takzvaná “tradice”, kdy ženy nemohou přijímat svěcení, je tedy zjevně tradicí falešnou. Jak oprávněně prohlásil svatý Cyprián: “Zvyk bez pravdy není nic jiného než dávný omyl!” (List 74,9)

 

Prameny můžete detailně prostudovat!

Neobjevuje se svěcení žen v křesťanské tradici?

   

Předně, ženy přijímaly svátostné jáhenské svěcení, jak již bylo řečeno dříve – a podle tridentského koncilu existuje pouze JEDNA svátost kněžství, jež zahrnuje i jáhenství.

Pokud se tedy zabýváme studiem církevních dějin detailně, objevíme “skrytou” a “dynamickou” tradici, z nichž možnost svěcení žen vyplývá. 

Znamená to, že věrní katolíci vždy v hloubi srdce věděli, že svěcení žen není proti Kristově duchu, tak jako jim bylo vždy zřejmé, že otroctví je v rozporu s duchem Kristovým, a to navzdory tomu, co oficiální církev – papež, teologové a církevní právo – prezentovala jako katolickou doktrínu.

 

 “Dokonce i staletí mohou minout bez formálního vyjádření pravdy, jež byla po celou dobu tajným životem miliónů věrných duší.”

Kardinál Newman (viz obr.)

Zmíněná skrytá tradice se projevuje například v tom, co bylo chápáno jako “kněžská” služba Panny Marie.

 

Existují teologické důvody pro vyloučení žen z kněžského svěcení?

   

Římští teologové argumentují, že Kristus jako muž může být při eucharistii zastupován pouze knězem – mužem.

Tento argument vychází z učení středověkých teologů, kteří považovali každou ženu za “nedokonalého muže”. Není tedy divu, že si mysleli, že pouze dokonalý muž – kněz mužského pohlaví – může reprezentovat Krista.

 “Protože pro ženské pohlaví není možné zosobňovat dokonalost, neboť žena se nachází ve stavu podřízenosti, vyplývá z toho, že nemůže ani přijmout svátostné svěcení.” (Tomáš Akvinský)

Tento argument je mylný a je v rozporu s katolickým učením. I ženy jsou nositelkami Kristova obrazu jako milované děti Boží. Ve křtu i manželství ženy plně Krista zastupují. Kněz při Eucharistii nereprezentuje Kristovo mužství či ženství, ale jeho oběť přinášející lásku.

 

St Thomas Aquinas

Každá žena je “nedokonalý muž”, narozený nedopatřením, “přírodní zrůda”.Tomáš Akvinský (viz obr.)

Neomylné učení?

   

Řím ještě dovršil existující zmatení výrokem, že tento problém byl již “neomylně” vyřešen – nikoli papežem, ale takzvaným “řádným univerzálním magisteriem”. Tím je míněn kolektivní učitelský úřad všech biskupů na světě.

Zdá se, že si Řím myslí, že biskupové obecně nesvětí ženy na kněze (objevilo se několik výjimek!) – a protože se většinou k problému nevyslovili, vyjádřili tím svůj jednohlasný souhlas.

  Veškerý episkopát světa je občas vykonavatelem neomylného učitelského úřadu.
     

Přesto je jasné, že podmínky pro takovýto neomylný výkon učitelského úřadu nebyly splněny. Církevní koncily definovaly přesně hranice neomylnosti.

Existuje pět podmínek:

  1. Existuje pět podmínek:
  2. a “smyslu věřících pro víru” (tomu, o čem zapálení katolíci “v hloubi srdce” vědí, že je správné).
  3. Biskupové musí vykonávat učitelský úřad jako jedno tělo.
  4. Biskupové musí mít svobodu vyjádřit svůj vlastní názor, k němuž dospěli po určité úvaze.
  5. Biskupové musí chtít prosazovat toto učení jako definitivně platné.

Žádná z těchto podmínek nebyla splněna.

V minulosti pronesli papežové obdobné mylné výroky.

 “Prohlašujeme, provoláváme a stanovujeme, že pro spásu je naprosto nezbytné, aby každá lidská bytost byla podřízena římskému biskupovi.” Papež Bonifác VIII. (1302)

Biskup Raymond Lucker sestavil seznam 65 doktrín, jež byly kdysi vydávány za závazné pravdy, později však byly církví odvolány.

 

Pope Pius IX (1792-1878)

Papež Pius IX. přehlížel otroctví, odmítal svobodu svědomí, svobodu projevu, svobodu vyznání a myšlenku spásy mimo církev. Druhý vatikánský koncil prokázal, že se ve všech těchto doktrínách mýlil.

     

Co to tedy znamená pro nás?

   
     

Současné napětí v církvi v otázce svěcení žen by nás nemělo příliš znepokojovat.

Konflikty a krize předznamenávají pokrok

Oficiální církev přijde k rozumu, tak jako se to stalo v mnoha jiných otázkách. Až do vyřešení problému se však jako zodpovědní katolíci nemůžeme své povinnosti zbavit. Musíme vyjádřit svůj názor – dokud nebude Kristův úmysl svěcením žen v katolické církvi plně realizován!

   
     
Pokud se chcete dozvědět více, klikněte zde!    

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)


Wijngaards Institute for Catholic Research

The Institute is known for issuing academic reports and statements on relevant issues in the Church. These have included scholars’ declarations on the need of collegiality in the exercise of church authority, on the ethics of using contraceptives in marriage and the urgency of re-instating the sacramental diaconate of women.

Visit also our websites:Women Deacons, The Body is Sacred and Mystery and Beyond.

You are welcome to use our material. However: maintaining this site costs money. We are a Charity and work mainly with volunteers, but we find it difficult to pay our overheads.


Visitors to our website since January 2014.
Pop-up names are online now.

The number is indicative, but incomplete. For full details click on cross icon at bottom right.


Please, support our campaign
for women priests

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.


 

Souhrn argumentů obou stran

Souhrn argumentů obou stran

Souhrn argumentů obou stran

RomeArgumenty Říma

Výrazem Řím je v celém textu označován jak Svatý otec, tak i Svatá kongregace pro nauku víry.

Freedom of InquiryProtiargumenty

Písmo Písmo
* Ježíš Kristus ustanovil trvalou normu tím, že do týmu apoštolů nezařadil ženy.
* Pavel pak vyloučil ženy z možnosti učit o víře a předsedat shromáždění křesťanů.

   * Kristus nevybral žádnou ženu, protože to v daném okamžiku nebylo vhodné, v zásadě však učinil ženy rovnoprávnými partnery ve svém kněžství. 
* Pavlův zákaz se týkal pouze místních komunit; jeho učení však hlásalo rovnoprávnost žen v Kristu.

   
Tradice Tradice
Věrna nepřerušené tradici církev nikdy nepodporovala myšlenku, že by kněžské svěcení mohlo být udělováno i ženám.

  Ženy nemohly přijímat svátostné svěcení kvůli rozšířeným sociálním a náboženským předsudkům namířeným proti nim.

   
Teologie Teologie
Pouze kněží – muži mohou adekvátním způsobem reprezentovat Krista, který byl přece také muž.

Kristus není ve svém kněžství adekvátním způsobem reprezentován pouze kněžími – muži.

   
Tvrzení Tvrzení
Církev nemůže do svěcení zahrnout i ženy.

Církev má pravomoc udělovat svěcení i ženám.

Available as postcard! Click!

“Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.”                    1 K, 13, 2

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Chcete přeložit tuto stránku prostřednictvím překladače Google?

1. Zkopírujte URL této stránky (z horní lišty vašeho prohlížeče), 2. klikněte na tento odkaz a 3. vložte toto URL to převaděče Google.  Poté zvolte jazyk a klikněte „přeložit“.

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.

Učitelský úřad církve

Učitelský úřad církve

Učitelský úřad církve

RomePostoj Říma v otázce učitelského úřadu církve

Výrazem Řím je v celém textu označován jak Svatý otec, tak i Svatá kongregace pro nauku víry.

Freedom of InquiryPostoj protistrany v otázce učitelského úřadu církve

    Co vlastně řádné univerzální magisterium (magisterium = učitelský úřad) znamená?
Skutečnost, že ženy nemohou přijímat kněžské svěcení, byla neomylně vyhlášena řádným a univerzálním magisteriem.

Plné znění textů, z nichž Řím vychází

Řím nemohl prostřednictvím řádného a univerzálního magisteria vyhlásit neomylné učení v otázce žen-kněží, neboť nebylo splněno pět podmínek nezbytných pro vyhlášení neomylnosti v této záležitosti.

I přední teologové celého světa odmítli výrok Říma deklarující neomylnost v této záležitosti.

Hlavní příčinou pochybeného soudu Říma je fakt, že papež nekonzultoval tento problém dostatečně v obecné rovině s věřícími, a zejména pak z odborného hlediska s teology, jak to vyžaduje druhý vatikánský koncil.
Je tedy povinností všech, kteří jsou v této věci způsobilí, aby veřejně se svými námitkami vystoupili.

Církev nemá naprosto žádnou autoritu udělovat kněžské svěcení ženám, a tento závěr musí s konečnou platností zastávat všichni věřící církve.
Plné znění textů, z nichž Řím vychází
Učení Říma v této záležitosti nebylo ještě přesně vymezeno. Více si můžete přečíst zde: The Ordinary Magisterium: Unresolved Questions, Richarda R. Gaillardetze.

Římské autority včetně papeže se již v minulosti dopustily podobných závažných pochybení.
Současné autority Říma nedošly k pochopení nových vzácných hodnot naší doby
 ani potřeby demokratičtějšího způsobu řízení církve.

    Shrnutí argumentů proti Římu –
*Jesus Responds to John Paul II, (Ježíš odpovídá Janu Pavlovi II.)
*What Peter Might Say to John Paul II, (Co by Petr řekl Janu Pavlovi II. ), dr. Aarona Milavece.
    Závěr: Církvi byla Ježíšem Kristem dána pravomoc udělovat svěcení i ženám.
Přečtěte si často kladené otázky…  

o učitelském úřadu katolické církve!

Překlad P. Dohnalová
(Translated by Pavla Dohnalova
see www.PDCzechTranslations.co.uk.)

Chcete přeložit tuto stránku prostřednictvím překladače Google?

1. Zkopírujte URL této stránky (z horní lišty vašeho prohlížeče), 2. klikněte na tento odkaz a 3. vložte toto URL to převaděče Google.  Poté zvolte jazyk a klikněte „přeložit“.

Join our Women Priests’ Mailing List
for occasional newsletters:

Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.