 |
Oficiálním
učením církve nejméně do roku 1854 bylo, e
mimo církev není spásy.
Nejen e to papeové a teologové
vyhlásili za oficiální doktrínu, navíc se
zdá, e církevní koncily toto formulovaly jako dogma
víry!
Za papee Evena IV. florentský koncil v roce
1442 prohlásil: Svatá církev
římská ... pevně věří,
vyznává a učí, e nikdo z těch,
stojících mimo katolickou církev, nejen pohané, ale
i idé, kacíři či schizmatici, nemůe
mít podíl na ivotě věčném; naopak
bude vren do věčného ohně
připraveného pro ďábla a jeho anděly (Mt 25,
41), pokud před smrtí nebude do církve přijat. Pro
jednotu s tělem církve je nesmírně
důleité, aby svátosti církve byly
nápomocny jen těm, kdo v ní setrvávají; a aby
půsty, dobročinnost a dalí projevy zbonosti,
jako i zapálený křesťanský ivot
přináely věčnou odplatu jen jim samotným. A
nikdo nemůe být spasen, dokonce i kdy prolije svou krev
pro jméno Kristovo, pokud nesetrvá v lůně
katolické církve a v jednotě s ní.
Tato takzvaná doktrína, zruená II.
vatikánským koncilem, povstala z naprostého
přezírání pluriformity
náboenství. Přehlíela úplně
zakouení Boí milosti mimo církev. |
 |