ŽENY MOHOU BÝT KNěŽÍMIheader

Responsive image

ÚVOD

DůVODů

PROTI PAPEŽI?!

ROZPRAVA

SEZNAM

Nederlands/Vlaams Deutsch Francais English language Spanish language Portuguese language Catalan Chinese Czech Malayalam Finnish Igbo
Japanese Korean Romanian Malay language Norwegian Swedish Polish Swahili Chichewa Tagalog Urdu
------------------------------------------------------------------------------------
Kněžství všech věřících

Kněžství všech věřících

Biblické kursy online

Všichni věřící mají podíl na Kristově kněžství.

Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žd 5, 1-5), z nového lidu „udělal“ královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1, 6; srov. 5, 9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo.

Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium, čl. 10.

Význam tohoto textu pro ženy je nesmírný.

  1. Kristus neustanovil kultovní kněžství, jež by spočívalo na sakrálnosti (=předpokládané svatosti) času, místa, kultovních předmětů či kněžského původu. 
  2. Naopak - ustanovil kněžství, na jehož základní důstojnosti mají podíl všichni pokřtění. 

Z toho tedy vyplývá, že i muži i ženy se mohou podílet na Kristově služebném kněžství.  Toto lze zcela oprávněně chápat jako nevyslovený Kristův záměr.

Kněžství všech věřících

Kristus neustanovil kultovní kněžství založené na takzvané „posvátné“ skutečnosti.

Ježíš nebyl sociálním reformátorem, i když jeho náboženské principy měly nesmírný společenský dopad. Nepodněcoval sociální revoluci přímo. Totéž ovšem nelze říci o jeho angažovanosti v otázkách náboženských. Přestože Ježíš neútočil bezprostředně na společenskou strukturu své doby, netoleroval zastaralé a neodpovídající náboženské struktury. V tomto ohledu nemohly být jeho počiny bezohlednější. Jím ustanovené náboženské vedení nebylo kultovním kněžstvím, jako tomu rozumělo například egyptské náboženství, náboženství mezopotámská, helénismus či dokonce chrámová bohoslužba v Jeruzalémě.

Pro demonstraci typických rysů kultovního kněžství uvedu několik příkladů ze starozákonní chrámové bohoslužby. To by však nemělo být interpretováno - jak se občas mylně stává - jako nepřátelský Ježíšův postoj k jeho vlastnímu lidu či náboženství. Ježíš kultovní bohoslužbu přesahoval a jeho židovský původ mu v tom pomáhal. Více si můžete přečíst zde: Kněžství a Ježíšova židovská inspirace.

Abychom plně pochopili důsledky Ježíšova postoje v této věci, měli bychom si připomenout, že kultovní kněžství spočívalo na filozofii, jež rozlišovala mezi sakrálním (posvátným, svatým) a profánním (světským). Jisté skutečnosti každodenního života, jako domy, dobytek, jídlo a spánek, práce a tak dále byly považovány za světské neboli „profánní“. Bůh nebyl v těchto skutečnostech bezprostředně přítomen. Jiné skutečnosti tohoto světa však byly považovány za proniknuté Boží přítomností a staly se na základě toho „svatými“. To je tedy původ „svatých“ období (sabat a jiné svátky), „svatých“ míst (zejména Chrám), „svatých“ předmětů (například nádob užívaných při bohoslužbě) a „svatých“ osob (kněží) zasvěcených Bohu. Starozákonní kněz byl izolován od ostatních lidí na stejném principu jako byl sabat považován za svatější den než pondělí či jako byl Chrám viděn jako svatější místo než rybník Bethesda. Kněz byl vtělením božské přítomnosti v profánním světě.

Místo aby nahradil starou posvátnou skutečnost skutečností novou, Kristus šel mnohem dál. Radikálně totiž zrušil samotnou hranici mezi posvátným a profánním. To se může některým křesťanům, kteří podvědomě stále uvažují v duchu starých kultovních tradic, zdát zarážející.  Možná si novozákonní bohoslužbu představují jako aktualizovanou verzi starozákonní bohoslužby chrámové. Snad se domnívají, že naše kostely zaujaly místo jeruzalémského chrámu, že naše neděle je náhražkou sabatu, že naše svaté nádoby jsou pokračováním chrámového vybavení a že novozákonní kněz je pouze vylepšenou obdobou toho starozákonního. Příčinou tohoto nedorozumění je částečně vývoj v církvi během její historie a částečně podlehnutí lidské potřebě mít jakési pseudo-posvátné skutečnosti, jako například kostely, jež by byly součástí zavedeného náboženství.  Lpění na „posvátných“ skutečnostech je však v podstatě krokem zpět a v nesouladu s novozákonním učením.

Vezměme například pojem svaté místo. Židům bylo povoleno obětovat pouze v Chrámu (Dt 12, 1-14) a i prostor Chrámu samotného byl považován za tím svatější, čím blíže jste byli k centru budovy.  Do vnitřní místnosti svatostánku, nazývané „nejsvětější svatyně“, mohl vstoupit jen nejvyšší kněz, a i ten pouze jedenkrát v roce (Žd 9, 7). Kristus však existenci takových svatých míst již neuznává. Posvětil totiž veškerý prostor. V jeho království lze sloužit bohoslužbu nejen v Jeruzalémě či na svaté hoře, nýbrž kdekoli - za předpokladu, že je tak učiněno „v Duchu a v pravdě“ (J 4, 20-24). Ve skutečnosti to bylo jeho vlastní tělo, jež se stalo novým chrámem a jež - ve všech koutech světa - nahradilo chrám starý (J 2, 21). Když Kristus při poslední večeři poprvé slavil Eucharistii, učinil tak v místnosti v prvním patře obyčejného domu (Mk 14, 12-16). Aby tomu dodal korunu, místo, jež si vybral pro svou jedinečnou oběť, se nenacházelo ve dvoře Chrámu, nýbrž na sprostém popravním vrchu (Žd 13, 12). Když pak Kristus zemřel, rozdíl mezi posvátnými a profánními místy byl jednou pro vždy setřen. Evangelia zaznamenávají, že chrámová opona, jež oddělovala nejsvětější svatyni, „se roztrhla vpůli odshora až dolů“ (Mk 15, 37). A raná církev si toto vše uvědomovala. Nestavěla chrámy, kostely ani kaple. Společnou modlitbu a Eucharistii slavila, kdekoli se shromáždilo celé společenství. Totéž lze v podstatě říci o církvi i dnes. Přestože je zvyk vyhradit jistá místa pro modlitbu sám o sobě chvályhodný, od čtvrtého století se objevuje znovu jako znovuzavedení jednoho z aspektů starého náboženského systému.

Totéž pak platí o svatých dnech - svátcích. Pro židy byl sabat dnem zasvěceným Bohu a v jeho průběhu nebylo člověku povoleno pracovat za účelem zisku. Ježíš měl časté konflikty s farizeji, neboť odmítal přestat vykonávat svůj apoštolát právě o sabatu. Problémy pak vyvstávaly, když jeho apoštolové mnuli zrní z klasů (Mt 12, 1-8), když Ježíš v synagóze uzdravil muže s odumřelou rukou (Mk 3, 6) a později muže trpícího vodnatelností (L 14, 1-6) i když navrátil zrak slepci u rybníka Siloe (J 9, 1-16).  Ježíšovým nejrevolučnějším výrokem v této diskusi byla následující věta: „Sobota (sabat) je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2, 27).“ Jinými slovy, hodnota sabatu se neodvozuje od sabatu samotného (jako posvátného času jistého druhu), nýbrž od faktu, že slouží potřebě člověka.

Zatímco kultovní kněží museli přinášet oběti velmi často a v přesně určenou posvátnou dobu, Kristus posvětil úplnost času svou zcela postačující obětí (Žd 9, 25-28). S Ježíšovou smrtí sabat i všechna další posvátná období ztratila smysl (Ga 4, 8-11). Od té doby byl kterýkoli den a kterákoli hodina dne vhodnou dobou k modlitbě a oslavě. Křesťanská praxe slavení Eucharistie „v první den týdne“, neboť v ten den byl Ježíš vzkříšen z mrtvých (J 20, 1), vedla k tomu, že Eucharistie se slavila každý týden v neděli. Nebyl to však nový sabat. Jde opět o nešťastný návrat ke kultovnímu myšlení, když se křesťané pozdějších staletí, a zejména pak protestantské církve, vrátili ke slavení neděle založenému na modelu původního sabatu.

Nebudeme tedy překvapeni, když poté, co jsme se seznámili s Kristovým postojem k posvátným místům a obdobím, odhalíme jeho stejný postoj ke svátostnému kněžství. Ježíš totiž zrušil kněžství jako sakrální instituci. On sám nepatřil ke kněžství Árónovu. Jako představitel všech lidských bytostí odstranil onu kněžskou důstojnost, jež byla vázána na tělesný původ. Ustanovil nové kněžství, založené na „síle nepomíjejícího života“ (Žd 7, 16).

Kultovní pojetí kněžství bylo pro Krista natolik nepřijatelné, že nikde nenajdeme zmínku o tom, že by sebe či své následovníky nazýval kněžími. Vlastně pouze v listu Židům je kněžství Krista výslovně diskutováno a srovnáváno s kněžstvím starozákonní chrámové bohoslužby (viz zvláště Žd 5, 1-4; 7, 26-28). Kristus svěřil svým apoštolům a následovníkům mimořádný úkol; nesouhlasil by však s takovým pojetím posvátné služby, které by vyčleňovalo novou posvátnou skupinu lidí, jak tomu bylo v případě kultovních kněží starozákonních časů. Pozdější vývoj v církvi, jenž takové vyčlenění protěžoval (s „posvátnými“ rouchy, duchovními úřady a ostatními privilegii spojenými s tímto stavem), by ho zcela jistě znepokojil a zarmoutil. 

Kristus ustanovil kněžství, na jehož základní důstojnosti mají podíl všichni pokřtění.

Kristus uskutečňoval své kněžství tím, že kázal a že sám sebe nabídl na Kalvárii. Každý apoštol, aby mohl pokračovat v této posvátné službě, musí nést svůj vlastní kříž (Mt 16, 24), a každý jeho následovník o něm musí vydávat svědectví i za cenu pronásledování a smrti (Mt 10, 16-22). Všichni křesťané tedy mají podíl na královském kněžství Kristově (1 P 2, 5-9). Všichni mohou být nazýváni „kněžstvem Boha, svého Otce“ (Zj 1, 6) a „kněžími Boha a Krista“ (Zj 20, 6). Dohromady tvoří „královské kněžstvo našeho Boha“ (Zj 5, 10).

Toto všeobecné kněžství vyplývá ze svátosti křtu. Měli bychom si uvědomit, že každému jednotlivému člověku je udělen tentýž křest. Neexistuje žádný rozdíl mezi křtem uděleným mužům a ženám. Svatý Pavel potvrzuje, že Kristův křest přesahuje a odstraňuje veškeré sociální rozdíly mezi lidmi. „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Ga 3, 26-28).“

Vysvěcení na kněze je nadstavbou základního sdílení posvátného a prorockého, jež nám bylo uděleno již při křtu. Přestože služebné kněžství je dalším dodatkem k moci, již jsme přijali ve křtu, a má tedy větší hodnotu než křest, současně s ním ze své podstaty silně souvisí. 

„Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově.“

Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium, čl. 10.

Když koncil uvádí, že sdílení Kristova kněžství prostřednictvím svátosti svěcení je podstatně odlišné, znamená to, že křest samotný neuděluje nikomu zplnomocnění učit, rozhodovat a přinášet oběť v Kristově jménu. Neznamená to však ani, že by pro kněžské svěcení platil jiný soubor rozlišovacích hodnot.

WAť už je pro kněžské svěcení požadováno cokoli, nemůže to být „posvátná“ skutečnost, jež by činila jednu osobu z podstaty nadřazenou osobě jiné. Druhý vatikánský koncil se k tomu vyjadřuje jednoznačně. 

Společná je důstojnost údů, která vzniká z jejich znovuzrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Není tedy v Kristu a v církvi žádná nerovnost vyplývající z rasy nebo národa, ze společenského postavení nebo pohlaví... Ačkoli někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, rozdělovatelé tajemství a pastýři, přece je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla.“

Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium, čl. 32.

Když však pohlaví nelze chápat jako limitující faktor v podobě „posvátné“ skutečnosti či pozůstatku předkřestní nerovnosti, jak pak může hrát roli na úrovni svátostného znamení?

Závěr

Písmo nám nedovoluje se domnívat, že rozdíl mezi pohlavími hraje v Kristově kněžství nějakou roli. Kristus totiž nahradil kněžství postavené na posvátnosti kněžstvím postaveným na milosti. Bylo by nelogické domnívat se, že nerovnoprávnost setřená křtem by měla být obnovena ve svátostném kněžství. Pokud každý křesťan vyzařuje Krista svým životem, neexistuje důvod, proč by každý křesťan nemohl být povolán reprezentovat Krista při Eucharistii.

Svátostným znamením kněžství je lidská osobnost svěceného kněze, ať už jde o muže či ženu. Samotné Písmo svaté výslovně neříká, že by ženy mohly přijímat svátostné svěcení. Zdá se však, že logickým závěrem vyplývajícím z povahy Kristova kněžství je fakt, že se ženy mohou a měly by se na svátostném kněžství podílet. 

Z knihy Johna Wijngaardse Did Christ Rule Out Women Priests?, vydané nakladatelstvím McCrimmons ve Spojeném království v letech 1986, strana 64-68.

Související témata:

John Wijngaards




Preložila Pavla Dohnalová (Translated by Pavla Dohnalova)
see www.PDCzechTranslations.co.uk.

Chcete přeložit tuto stránku prostřednictvím překladače Google?

1. Zkopírujte URL této stránky (z horní lišty vašeho prohlížeče), 2. klikněte na tento odkaz a 3. vložte toto URL to převaděče Google.  Poté zvolte jazyk a klikněte „přeložit“.

Join our Women Priests' Mailing List
for occasional newsletters:
Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.

Tento dokument byl vydán organizací
www.womenpriests.org – jako takový ho prosím respektujte!