ŽENY MOHOU BÝT KNěŽÍMIheader

Responsive image

ÚVOD

DůVODů

PROTI PAPEŽI?!

ROZPRAVA

SEZNAM

Nederlands/Vlaams Deutsch Francais English language Spanish language Portuguese language Catalan Chinese Czech Malayalam Finnish Igbo
Japanese Korean Romanian Malay language Norwegian Swedish Polish Swahili Chichewa Tagalog Urdu
------------------------------------------------------------------------------------
Racionalizace

Racionalizace

Biblické kursy online

Pravidlo č. 4. Musíme rozlišovat mezi důležitými výroky autora a racionalizacemi a populárními vysvětleními, jimiž vyjadřuje své vlastní názory jako člověka.

Mezi důvodem a racionalizací je velký rozdíl. Můžeme mít ty nejlepší důvody pro naše postoje a konání. Občas ale balamutíme sami sebe. Nechceme si přiznat, že naše skutečné motivy nejsou racionální. Proto přicházíme s důvody předstíranými. Tomu říkáme racionalizace. Jde o provádění uspokojivých zdůvodnění, jimiž sami sobě či ostatním vysvětlujeme chování, jehož skutečné důvody jsou odlišné a buď nám nejsou známy, nebo si je neuvědomujeme.

Racionalizace je jednou z typických lidských vlastností. Je Písmo svaté natolik poznamenáno lidstvím, že i ono obsahuje populární racionalizace? Odpověď zní - ano. Neboť nic lidského není Písmu cizí.

O racionalizaci budeme hovořit ve čtyřech krocích:

  1. Lidská tvář Božího slova
  2. Racionalizace vztahující se k Božímu trestu
  3. Když Bohu připisujeme nenávist vůči jiným národům
  4. Racionalizace v textech Pavlových

Lidská tvář Božího slova

Písmo svaté je příkladem spásy Boží působící skrze lidské prostředky a formy.

„Stejně jako se zhmotněné Slovo Boží stalo podobné lidským bytostem ve všem ‚kromě hříchu‘ (He 4, 15), tak se i Boží řeč, vyjádřená lidským jazykem, připodobnila ve všem řeči lidské, s výjimkou chyb.“

Pius XII, Divino Afflante Spiritu, Denz. 2294 (3229-3230).

Když Ježíš Kristus kázal celý den, cítil se unaven. Potřeboval se najíst a napít, aby obnovil své síly. Na svém těle poznal veškerá lidská omezení. Ani on neměl více než dvě ruce a dvě nohy! Ani on nemohl být na více než jednom místě současně. I on mohl trpět všemi neduhy a chorobami, jež postihují jiné lidi. Dokonce si vybral smrt, tak jako bychom i my zemřeli za podobných okolností. Všechny tyto skutečnosti demonstrují, jak opravdově se Syn Boží stal člověkem. Přesto však všechna tato omezení v žádném případě neumenšují jeho nekonečné božství. Bůh nás chtěl spasit prostřednictvím lidské podoby, kterou jeho Syn přijal.

Tento princip - božské působící skrze lidské - je přítomen stejně ve všech svátostech Ježíšem ustanovených. Člověk vysvěcený na kněze může pocházet z kteréhokoli národa, jakéhokoli sociálního postavení a intelektuálního zázemí. Kněz může přijít o oko či ruku, může mít jisté zlozvyky či dokonce hřešit. Přes to všechno, když žehná či odpouští hříchy, Bůh jeho prostřednictvím uděluje spásu. Hostie na oltáři může být kulatá či hranatá, vyrobená z kanadské či nigerijské pšenice, může chutnat sladce či slaně, po konsekraci se však stává fakticky a reálně samotným Ježíšem Kristem. Jinými slovy, Bůh působí skrze lidské možnosti. Vpravdě lidská omezení těchto možností neumenšují v žádném případě dosah Boží spásy působící jejich prostřednictvím.

Tento teologický princip vtělení by měl být v Písmu svatém také uznán. I zde Bůh uděluje spásu skutečně lidskými cestami. Inspirované knihy mají vskutku lidský charakter, stejně jako jsou vpravdě lidské i Ježíšovo tělo a duše, jeho kněží a svátosti.  Slova Bible odrážejí všechna omezení lidské řeči - jsou vyjádřena jistým jazykem, jsou neúplná a nepřesná, jsou nedokonalá stylem i obsahem. I inspirovaní autoři si zachovali všechny typické znaky běžných lidí - i u nich se projevil omezený způsob myšlení, i oni se přidrželi jistých zájmů a preferencí, i oni porozuměli pravdě a vyjadřovali ji s jistou dávkou zmatku a jistým stupněm popírání svých vlastních výroků. A přesto, navzdory těmto lidským charakteristikám, zprostředkovává Bůh své poselství právě díky nim. Čím lépe se naučíme svaté knihy znát, tím lépe budeme schopni si uvědomit, jak lidské jsou. To však nemůže být chápáno jako argument proti jejich inspirovanému původu - stejně jako není Ježíšovo lidství argumentem proti jeho božství.

Vtělení znamená, že Bůh sestoupil na úroveň člověka. Nekonečná Boží láska podnítila Boha ke vtělení jeho poselství do inspirovaných slov Písma. Bůh k nám chtěl promluvit skutečně lidskými prostředky. Jeho pozvání lidstvu nás nemělo zastihnout v podobě abstraktních dogmatických výroků. Bůh chtěl místo toho promlouvat k našim srdcím. Chtěl se s námi hádat, přesvědčovat nás, hrozit nám i prosit. Chtěl k nám hovořit jako rodič vychovávající své dítě.

Racionalizace, využití osobních názorů a předstíraných důvodů během rozhovoru jsou jedním z aspektů lidství Písma svatého.

Racionalizace vztahující se k Božímu trestu

Ve starých časech byli Izraelité pevně přesvědčeni, že každou katastrofu lze více či méně vysvětlit jako trest za určitý spáchaný zločin. Dočítáme se například, že v době Davidovy vlády došlo ke hladomoru. O radu byl požádán věštec a ten pronesl: „Saul a jeho rodina jsou vinni vraždou - na jeho pokyn byli usmrceni mnozí Gibeóňané.“ David záležitost dále zkoumal a zjistil, že Saul nechal před nějakými 10 lety mnoho Gibeóňanů usmrtit. Proto tedy Gibeóňany oslovil a tázal se jich, co by si přáli, aby učinil. 

„Nechť je nám vydáno sedm mužů z jeho synů a my jim zpřerážíme údy v Gibeji Saula, někdejšího Hospodinova vyvoleného, kvůli Hospodinu (2 S 21, 6).“

A David souhlasil. Zajal sedm Saulových synů a předal je Gibeóňanům. Ti je pověsili a nechali jejich těla shnít před svou svatyní v Gibeji. Po několika měsících byla těla sejmuta a pohřbena. „Bůh potom přijal prosby za zemi (2 S 21, 14).“

Vždy, když čteme text podobný tomuto, musíme být při jeho interpretaci nesmírně opatrní. Vypadá to totiž, jako by se Bůh chtěl za Saulův hřích pomstít. „HOSPODIN řekl: ‚Na Saulovi a jeho domu lpí krev, protože dal povraždit Gibeóňany (2 S 21, 1).‘ “ A na závěr: „Bůh potom přijal jejich prosby.“  Z mnoha jiných příkladů však víme, že by bylo chybou takto uvažovat. To, co nacházíme v epizodách podobných této, není přímý popis skutečnosti, nýbrž záznam toho, jak lidé tehdejší doby (v tomto případě kolem roku 1000 př. Kr.) o Bohu uvažovali. Byla to jejich racionalizace, o níž by bylo chybou se domnívat, že byla inspirovaná!

Boží reakce na podobný způsob myšlení je objasněna v jiných textech. Židé raných časů byli přesvědčeni, že Bůh potrestá děti za provinění jejich rodičů. „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí (Ex 20, 5).“ V příkladu hladomoru zmíněném výše se lidé domnívali, že Bůh chtěl potrestat Saulovy děti za zločiny jejich otců. Bůh však tento názor velmi jasně a specificky usměrnil.  Prorok Ezechiel (580 př. Kr.) obsáhle líčí, že lidé budou potrestáni za své vlastní hříchy či odměněni za své ctnosti. O vztahu ke hříchům rodičů hovoří zcela jasně:

„Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?‘ Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi (Ez 18, 19-20).“

Tentýž princip byl ustanoven obecným pravidlem Zákona:

„Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích (Dt 24, 16).“

To nám poskytuje mnoho podnětů k zamyšlení. Když byli nevinní Saulovi synové zavražděni pro zločiny svého otce, nebylo to proto, že by to chtěl Bůh. Stalo se tak proto, že si Izraelité mysleli, že to Bůh chce. Byla to jejich racionalizace. A nezapomeňme, že tomuto předpokládanému přání Boha připisovali zmíněný hladomor. Mysleli si: K tomuto hladomoru jistě došlo proto, že jsme spáchali nějaký zločin - proč by nás jinak Bůh trestal? Ano, muselo to být bezpráví, kterého se Saul dopustil na Gibeóňanech. Když potrestáme Saulovy syny, Bůh bude spokojen a trest od nás odejme. A to byla další racionalizace!

Nyní již víme, že takové uvažování nebylo správné. Hladomor nebyl trestem seslaným Bohem. Bůh zcela jistě nesouhlasil se zabitím Saulových synů. Jediná věc, kterou lze potvrdit, je to, že Bůh tento způsob myšlení toleroval až do okamžiku, kdy jej mohl jednou provždy změnit. Povšimněte si ale - racionalizace nacházíme přímo v Písmu!

Ve druhé knize Samuelově jsme nalezli podobný příběh, kde je epidemie připisována tomu, že na příkaz Davida bylo provedeno sčítání lidu. „Ale potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst (2 S 24, 10).“  Ve vylíčení téže události v první knize Letopisů (Paralipomenon) je to však ďábel, kdo je obviňován.

„Proti Izraeli povstal Satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele (1 Pa 21, 1).“

Znovu zde nacházíme tentýž proces racionalizace a zdůvodňování. Když došlo k epidemii, lidé se rozhlíželi kolem, aby našli viníka, a rozhodli, že to byl David, který ono sčítání nařídil. Později došli k přesvědčení, že v tom musel mít prsty ďábel. Uskutečnění sčítání lidu však jistě není zločinem. V kněžském záznamu o putování Izraele pouští, jenž byl zapsán o mnoho staletí později, bylo sčítání lidu zmíněno jako povinnost.

[Hospodin promluvil k Mojžíšovi:] „Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců podle čeledí otcovských rodů. Ve jmenném seznamu bude každý jednotlivec mužského pohlaví od dvacetiletých výše, každý, kdo je v Izraeli schopen vycházet do boje (Nu 1, 2-3).“

„Po té pohromě řekl Hospodin Mojžíšovi a Eleazarovi, synu kněze Árona: ‚Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců, od dvacetiletých výše, podle otcovských rodů, všech, kteří jsou schopni v Izraeli vycházet do boje (Nu 26, 1-2).‘ “

Znovu tedy přicházíme ke stejnému závěru - navzdory tomu, jaký názor zastávali Davidovi současníci, epidemie nebyla trestem Božím za sčítání lidu Davidem nařízené. Jejich racionalizace nebyly správné.

K podobnému případu došlo, když Ježíš a jeho apoštolové procházeli kolem jeruzalémského Chrámu. Apoštolové spatřili muže, o němž bylo známo, že je od narození slepý - pro židy velmi zajímavý námět k hovoru. Domnívali se, že nemoc podobného druhu musí být trestem za spáchané hříchy, a nevěděli, komu je připsat. Apoštolové se v této věci obrátili na Ježíše.

„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží (J 9, 2-3).“

Slepota toho muže nebyla následkem ničích hříchů. Tisíce lidí se rodí s poruchami zraku nebo jiným postižením. To není následkem hříchu. Nedělali bychom správně, kdybychom pro to hledali nadpřirozená vysvětlení. Jde totiž o komplikaci způsobenou přírodou. Přesto měla slepota muže sedícího u Chrámu jistý účel. „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“

Když Bohu připisujeme nenávist vůči jiným národům

Národy Izraelitů a Moábců žily vedle sebe jako zapřisáhlí nepřátelé. Moábský král Méša uvádí na své známé stéle (z roku 830 př. Kr.), jak porazil izraelská města a zabíjel muže, ženy a děti „jako oběť Kemošovi“, svému bohu. Izraelité se pak zachovali podobně k Moábcům, jak se zdá, neboť se dočítáme, že David „porazil i Moábce a přeměřil je provazem; rozkázal jim ulehnout na zem, dva provazce jich odměřil k usmrcení, jeden celý k zachování při životě (2 S 8, 2).“

Takové neprátelství je pravdepodobne v lidské spolecnosti prirozené. Co si však máme myslet o božích zákonech, jež se zdají vštepovat nenávist tohoto druhu? Co se však ve skutecnosti stalo, bylo to, že Izraelité promítli nenávist vuci svým sousedum do svého chápání Boha. Racionalizovali si, že Buh tyto lidi zcela zavrhl. V souvislosti s Moábci a Amonity zákon v páté knize Mojžíšove narizuje:

„Do Hospodinova shromáždění nikdy nevstoupí Amónec nebo Moábec; ani jejich desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění... Po všechny své dny nikdy neusiluj o pokoj s nimi ani o dobrodiní od nich (Dt 23, 6, 6).“

Podobně nesmiřitelný postoj se uplatňuje ve vztahu k Amálekovcům. Zákon připomíná Amálekovu opozici během cesty pouští a říká:

„Proto až ti Hospodin, tvůj Bůh, dá odpočinutí ode všech tvých okolních nepřátel v zemi, ... , vymažeš památku Amálekovu zpod nebes. Nezapomeň (Dt 25, 19)!“

Mojžíšovi je přikázáno, aby „pobil Midjánce“ (Nu 25, 17). Jozue musí přislíbit, že zničí všechny obyvatele měst, která si podrobí (Joz 8, 2). Saulovi je odepřen královský úřad, neboť ušetřil některé z Amálekovců (1 S 15, 17-24). Tvrdošíjná nenávist vůči jiným národům je racionalizována a považována za povinnost. Pátá kniha Mojžíšova 7, 2 shrnuje tuto skutečnost následovně: „Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi!“ Je podobný duch nemilosrdného nepřátelství v souladu s Božím přikázáním, že bychom měli „milovat svého bližního jako sebe sama“?

Když šlechta krále Sedechiáše usiluje o život Jeremiášův, prorok volá o pomoc k Bohu. Můžeme sympatizovat s Jeremiášovými pocity, když svolává Hospodinovo prokletí na své nepřátele. Žádá, aby na ně Bůh seslal hladomor, války, nákazu a drancovníky.  A nezastaví se jen u toho, že by jim přál pouze materiální zlo. Pokračuje:

„Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není (Jr 18, 1-23).“

Z lidského hlediska lze takovým pocitům lehce porozumět. Tentýž druh modlitby se však nachází v žaltáři - v modlitbách, jež by měly být příkladné a Boha zvláště těšit! Prosby podobné těm následujícím se zdají být velmi vzdálené lásce k našim bližním, o níž víme, že je Boží vůlí:

  • „Bože, vylámej jim zuby v ústech (Ž 58, 6).“
  • „Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli (Ž 69, 23).“
  • „Ať na ně dopadne žhavé uhlí (Ž 140, 10).“
  • „Ať nemá nikoho, kdo by mu nadále prokázal milosrdenství (Ž 109, 12).“
  • „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu (Ž 137, 9).“
  • „Nalož s nimi podle jejich skutků (Ž 28, 4).“
  • „Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány (Ž 5, 11).“
  • „Ať Hospodin pamatuje na nepravost jeho otců a hřích jeho matky vymazán ať není (Ž 109, 14).“

Izraelité, kteří se takto modlili, si racionalizovali, že Bůh je na jejich straně. To bylo lidské, nikoli však správné. Ve skutečnosti jsou tyto verše natolik nepřijatelné pro naši křesťanskou citlivost, že během liturgické reformy v době druhého vatikánského koncilu byly zcela vypuštěny z breviáře. Nestačí to snad k tomu, abychom dokázali, že racionalizace jsou součástí Písma, k níž bychom měli přistupovat velice opatrně?

Racionalizace v textech Pavlových

Pavel často racionalizace používá, zejména když chce podložit své argumenty, a předkládá všechny možné důvody, které ho napadnou - některé vhodné, jiné méně. Z Pavlova způsobu projevu je v takových případech jasné, že jeho záměrem není kázat o těchto zdůvodněních kvůli nim samým - jsou to pro něj pouze „myšlenky“, jimiž chce zdůraznit své stanovisko.

Následují čtyři příklady z Pavlových listů. Vždy v nich nacházíme tutéž strukturu: a) hlavní téma, b) důvody a c) racionalizaci.

Přestože některé z listů mohly být napsány Pavlovými apoštoly, budeme je považovat za Pavlovy, jelikož pro všechny je charakteristický jistý trend k racionalizaci.

V listu Titovi 1, 5-13 je hlavním tématem zjevně znepokojení nad „lidmi, kteří se nepodřizují (na Krétě) ... jimž je třeba zavřít ústa“ (verše 10-11).  Autor pak pokračuje:

  1. „Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha (verš 12).‘
  2. A je to pravdivé svědectví (verš 13).“

Opravdu nás autor pod vlivem inspirace poučuje o tom, že je pravdou, že Kréťané jsou vždy lháři, zlá zvířata a lenivá břicha? Jistě ne. Autor pouze uvádí racionalizaci z lidského pohledu.

V listu Římanům 1, 18-32 popisuje Pavel morální zkaženost řecko-římského světa. Hlavním bodem, který chtěl Pavel zdůraznit, je skutečnost, že svět je plný „bezbožnosti a nepravosti“ (verš 18). K příčinám tohoto faktu, které Pavel uvádí, patří následující:

  1. Poznali a měli by uznávat jediného Stvořitele, namísto toho se z nich však stali modloslužebníci (verše 19-23).
  2. „Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí (obecná sexuální zkaženost, verše 24-25).“
  3. „Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost (verše 26-27).“
  4. Obecný rozmach hříchu a zločinu (verše 28-32).

Třetí příklad Pavlem uvedený a týkající se homosexuality je zcela zjevně racionalizací - oblíbený odkaz na známé homosexuální výstřelky v helénistických kruzích, jež běžné lidi pohoršovaly. Tento text však nelze použít k odsouzení homosexuality jako takové. Až v současné době jsme došli k poznání, že 10% lidí se rodí s homosexuální tendencí, a Pavel nezamýšlel vstoupit na ožehavé pole pastorálního vedení pro ty, kdo se jako homosexuálové narodili.

V prvním listu Korintským 11, 2-16 je hlavním Pavlovým bodem požadavek, aby si při účasti na křesťanském shromáždění ženy zahalovaly vlasy závojem. Aby tento svůj (poměrně nedůležitý) požadavek vysvětlil, uvádí Pavel několik racionalizací.

  1. „Hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž, atd..“ (verš 3)
  2. „Každá žena, která se modlí s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná .“ (verše 4-6)
  3. „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.“ (verš 7)
  4. „Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže.“ (verš 8).
  5. „Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže .“ (verš 9).
  6. „Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům .“ (verš 10). Pavlova oprava: Muž a žena byli stvořeni jako sobě rovni (verše 11-12).
  7. „Posuďte to sami: Sluší se, aby se žena modlila k Bohu s nezahalenou hlavou? Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, kdežto pro ženu ctí ?“ (verše 13-15).
  8. „Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích .“ (verš 16)

Je jasné, že Pavel pouze jeden za druhým hromadí důvody, o nichž je mu samotnému zřejmé, že jde pouze o racionalizace. Proto je neomluvitelné používat některé z těchto racionalizací, zvláště body č. 3 až 5, ke zdůvodnění toho, že jde o inspirované učení o podřízení se žen mužům. Toho se však dopouštěli církevní otcové, církevní právníci a teologové; tyto výroky jsou dokonce výslovně opakovány v nejnovějších dokumentech Říma vztahujících se ke kněžské službě žen!

V prvním listu Timoteovi 2, 11-15 je hlavním bodem fakt, že „ženy by měly přijímat poučení mlčky s veškerou podřízeností“ (verš 11). Pavel pak dodává:

  1. „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést .“ (verš 12)
  2. „Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva.“ (verš 13)
  3. „A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení .“ (verš 14)
  4. „Spasena bude jako matka, jestliže vytrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti .“ (verš 15)

Nacházíme zde zjevně množství racionalizací, jež jsou odrazem praxe (č. 1), a dále biblických důvodů (č. 2 a 3) založených na předpojaté rabínské interpretaci - muž i žena byli stvořeni ve stejnou dobu k obrazu Božímu (první kniha Mojžíšova 1, 26-27) a Adam měl stejný podíl viny (první kniha Mojžíšova 3, 6-7, 16-19). I zde, bohužel, byly racionalizace použity k uplatnění trvalé diskriminace vůči ženám.

Pravidlo racionalizace je úzce spojeno s dalšími pravidly:

John Wijngaards

Preložila Pavla Dohnalová (Translated by Pavla Dohnalova)
see www.PDCzechTranslations.co.uk.



Chcete přeložit tuto stránku prostřednictvím překladače Google?

1. Zkopírujte URL této stránky (z horní lišty vašeho prohlížeče), 2. klikněte na tento odkaz a 3. vložte toto URL to převaděče Google.  Poté zvolte jazyk a klikněte „přeložit“.

Join our Women Priests' Mailing List
for occasional newsletters:
Email:
Name:
Surname:
City:
Country:
 
An email will be immediately sent to you
requesting your confirmation.

Tento dokument byl vydán organizací
www.womenpriests.org – jako takový ho prosím respektujte!